John Stuart Mill – O slobodě

Životní otázka budoucnosti zní – kde leží podstata a hranice moci, kterou může společnost oprávněně uplatňovat vůči jednotlivci?

Původní otázka svobody však byla ochrana před tyranií panovníka, jehož moc může být použitá vůči poddaným stejně jako nepříteli. Omezení panovníka šlo dvěma způsoby – uznáním nedotknutelnosti díky politickým svobodám či právům, jejíž porušení bylo považované za porušení povinností panovníka, nebo zavedení ústavních překážek, čímž se souhlas společnosti stal podmínkou důležitých aktů moci.

Nejprve byli lidé spokojení s tím, že jsou chránění před tyranií a vítězstvím nad nepřáteli. Vývojem dospěli k tomu, že místo panovníka můžou mít státní úřady, kde vládní moc nemůže být zneužitá a díky periodickým volbám je tedy omezování moci nadbytečné, moc vládců je totožná s koncentrovanou mocí národa – evropský liberalismus.

Lid, který vykonává moc není totožný s lidem, na kterém je moc vykonávaná a proto je nutné omezení státní moci, jinak nastane tyranie většiny.

Hodnota každého z nás závisí na nezasahování ze strany jiných lidí, avšak nějaká pravidla musí být stanovená. Pravidla se však nenacházejí na rozumové bázi, ale na citové a normou rozhodování je každého náklonnost, přičemž každá kultura má své většinové náklonnosti. Pravidla chování určuje několik principů – vlastní zájem vládnoucí vrstvy a její pocit nadřazenosti, servilnost lidí vůči předpokládaným zálibám nebo averzím jejich pozemských vládců nebo bohů, všeobecné a nepopiratelné zájmy společnosti a náboženská víra. Všude, kde je smýšlení většiny upřímné a silné se z nároku na poslušnost upouští velmi málo, např. v náboženství.

Jediným účelem, kde se může použít fyzické násilí nebo morálního nátlaku je sebeobrana, zabránit ubližování jiným v případě, že má v úmyslu způsobit jinému zlo. Svoboda jako princip má uplatnění pouze v případě, že lidstvo dosáhlo stupně, na kterém se může rozvíjet prostřednictvím svobodné a rovné diskuse, jinak zůstává jen otevřená poslušnost vládci, despotismus. Sebeobrana je také použitelná jako princip jen pro dospělé jedince. Člověk je zodpovědný za to, co koná, ale i za to, co nekoná, popohnán k zodpovědnosti může být za oboje.

Lidská svoboda zahrnuje vnitřní oblast vědomí a svědomí v nejširším smyslu, svobodu myšlení a cítění, mínění a názorů na všechny otázky, svobodu utvářet si plán vlastního života, náklonnosti a činnosti, svobodu sdružování a svobodu hledat vlastní dobro vlastní cestou, pokud se nesnažíme ostatních omezovat v tom samém nebo klást překážky jejich úsilí, protože lidé získají víc tím, že umožní každému žít tak, jak se mu to líbí, než když budou každého nutit žít tak, jak se to líbí jim. Přestože tyto myšlenky nejsou nové, společnost věnuje mnoho úsilí, aby přinutila lidi k podřízení jejího chápání osobní a společenské dokonalosti už od starověku, kde takovou regulaci považovali za oprávněnou.

V moderním světě větší rozloha států a oddělení duchovní a světské moci významně zabránilo zasahování práva do podrobností soukromého života. Oproti tomu prostředky morálního nátlaku se používají houževnatěji proti odchylkám od vládnoucího mínění, náboženství je nejvlivnější.

Moc společnosti narůstá, protože tendencí všech změn ve světě je upevnit společnost a zmenšit moc jednotlivce, což je podporované schopností lidí vnutit své vlastní názory a sklony jako pravidla chování jiným. Je nutné proto moc oslabovat a postavit tomuto zlu silnou bariéru morálního přesvědčení. K tomu je vhodné využít znalosti filozofických i praktických východisek skrze svobodu myšlení, slova a tisku, protože pochopení východisek v jedné oblasti vede k jejich aplikování širší oblasti.

John Stuart Mill. 1995. O slobodě. Bratislava: Iris. Výběr.

Referát do teorie občanské společnosti