Frazerova Zlatá ratolest – dobový kontext a základní myšlenky díla

James George Frazer (1854 – 1941) ve svém nejvýznamnějším díle předvádí „umně budovanou a sugestivně podanou konstrukci rozsáhlého obrazu magického myšlení a rituálů, mýtů a dokladů ústní slovesnosti, zvyků a kmenových tradic, celého toho nezřetelného či spíše prchavého podhoubí historie a kultury." (s. 5) Vzniklo tak dílo širšího a trvalejšího vlivu, než jaký měla většina pozdějších prací z oboru.

Přesto však bylo velmi záhy podrobeno kritice, neboť bylo vyvrcholením evolucionistického přístupu k antropologii, který byl však počátkem dvacátého století nahrazován odlišnými koncepcemi difuzionismu a kulturního relativismu. Frazerovo dílo má kořeny v intelektuálním prostředí druhé poloviny 19. století. Společným jmenovatelem evolucionismu v antropologii byl stejný náhled na podstatu kultur a kulturní dějiny lidstva. Nejednalo se ovšem o nějakou myšlenkovou „školu", spíše o stejné východisko – snahu vysvětlit fakta pomocí té které teorie a toho kterého zvoleného kritéria. Evolucionistům se podařilo sumarizovat obrovský materiál, čerpaný z nejrůznějších zdrojů, a mají zásluhu na vytvoření vědecké terminologie – definovali pojmy jako rod, klan, rodina, totemismus, animismus, fetišismus, magie, kmen a mnohé jiné.

Od pozdějšího vývoje vědy se přístup evolucionistů liší svébytným užitím srovnávací metody spjaté s kabinetní prací založenou na zprostředkovaných zprávách. Skutečnost, že například Frazer nebyl nikdy v terénu a strávil většinu svého života neúnavnou prací v knihovně a studovně, mu byla pozdějšími badateli, kteří skutečně pobývali ve zkoumaných společnostech, vytýkána. Jak difuzionisté, kteří hájili možnost zjišťování takřka historicky doložitelného šíření jednotlivých kulturních prvků z určitého ohniska po celém světě, tak i kulturní relativisté, kteří uvažovali v pojmech nezávislého vývoje i kulturních migrací, nesouhlasili se základní koncepcí konstruování vývojových škál. Oprávněně namítali, že jsou fantazií toho kterého tvůrce a že se vývoj mohl ubírat i jinými cestami. Také připomínali, že vývojové škály (a jejich autoři) neznají pojem kulturního kontaktu, akulturace či enkulturace. Také poukazovali na skutečnost, že evolucionisté ve svých pracích spojují kulturní jevy z různých míst světa a z různých dob do jedné a téže časové mozaiky – do charakteristiky jednoho vývojového stupně.

Zcela odlišný pohled pak nabídli funkční strukturalisté, , kteří se zaměřili na hledání významu určitého kulturního prvku v kontextu daného okamžiku, v daném společenství. Jestliže evolucionisté zkoumali, jak se vyvíjely a co znamenaly kulturní prvky, strukturalisté se starali především o to, jak fungují ve zkoumané kultuře a jaké jsou obecné tendence či vzory společenského či kulturního chování člověka.

Závěrem je nutno podotknout, že Frazerovo dílo je veliké mimo jiné právě díky výše zmíněné kritice a potřebou badatelů se s ním neustále vyrovnávat.

(s. 5-8; předmluva Josefa Kanderta)

Obsáhnout v několika stranách materiál, který Frazer shromáždil ve Zlaté ratolesti, je nemožné. Budu tedy v této práci sledovat pouze to nejpodstatnější a pokusím se podchytit to, co si, autorovými slovy, klade za cíl kniha, totiž „vysvětlení kněžského úřadu v Nemi." (s. 10) Na rozdíl od knihy však půjde v tomto případě pouze o skromný nástin onoho vysvětlení. Nutno také zdůraznit, že autor svá tvrzení dokládá nepřeberným množstvím příkladů sebraných z celého světa. Ty pochopitelně vzhledem k rozsahu nelze ani nastínit.

1. Kapitola: Král lesa

V první kapitole autor popisuje krvavý způsob následnictví v posvátném háji u jezera Nemi v italské Arícii. Šlo o pradávnou tradici, jejíž kořeny musely ležet v dávnověku a která přežívala do dob císařství. Král lesa, kněz toho místa, musel být neustále ve střehu, neboť mu permanentně hrozila smrt – ve svatyni v Nemi rostl určitý strom, z něhož se nesměla ulomit žádná větev. Ulomit ji bylo dovoleno pouze uprchlému otroku, jestliže se mu to podařilo, opravňovalo jej to k souboji s knězem; když kněze porazil a zabil, nastoupil na jeho místo jako Král lesa. Podle obecného mínění ve starověku byla touto osudovou větví ona Zlatá ratolest, kterou ulomil Aeneas, než se vydal na nebezpečnou cestu do podsvětí.

Posvátný háj byl sídlem Dianina kultu a byl ve svatyni byl udržován věčný oheň. O lesní svatyni se s bohyní dělila dvě menší božstva – Egérie, nymfa čistého pramene, a Virbius. Ten byl dle legendy totožný s mladým řeckým hrdinou, cudným a krásným Hippolytem, jenž všechen čas trávil v lesích na honu divoké zvěře s panenskou bohyní Artemidou (řeckým protějškem Diany). Mladík byl dle legendy usmýkán koňmi na popud Afrodíty, která byla rozhněvána tím, že v pýše na Artemidinu božskou společnost Hippolytos odmítal lásku žen.

Diana z lásky k Hippolytovi přesvědčila lékaře Asklépia, aby jej přivedl zpět k životu. Jupiter, rozhněvaný tím, že byl narušen běh světa, srazil lékaře do Hádu. Diana Hippolyta ukryla do údolíček u Nemi, učinila jej starším a svěřila jej do péče Nymfy Egérie.

„V báji o tragické smrti mladičkého Hippolyta můžeme rozeznat analogii s podobnými pověstmi o jiných krásných, leč smrtelných mladících, kteří zaplatili za krátké vzplanutí nesmrtelné bohyně životem." (s. 14)

„Jako zakladatel posvátného háje a první král Nemi je Virbius jasně mýtickým předchůdcem nebo archetypem postupné linie kněží, kteří sloužili Dianě pod titulem Krále lesa a kteří dospěli, stejně jako on, jeden po druhém k násilnému konci." (s. 14) Lze rovněž předpokládat, že Virbius i jeho reprezentanti v roli Krále lesa měli za svou královnu samu Lesní Dianu a posvátný strom, který střežili, mohl být jejím vtělením.

(s. 9-15)

 

  1. Kapitola: Kněžští králové

Spojení královského titulu s kněžskými povinnostmi bylo ve starověké Itálii a Řecku běžné. Mnohé pozdější demokracie měly titulární krále, vykonávající náboženské povinnosti. Starověcí králové byli obyčejně také kněžími a bývali uctíváni v mnoha případech nejen jako prostředníci mezi bohy a lidmi, ale dokonce jako sami bohové. Jedná se o představu člověka – boha.

V rané společnosti je ale král často nejen knězem, ale i kouzelníkem, a proto je třeba porozumět jak principům magie, tak principům náboženství.

(s. 16-17)

 

3. Kapitola: Sympatetická magie

„Budeme-li analyzovat principy myšlení, na němž je založena magie, pravděpodobně zjistíme, že jsou v podstatě dva: za prvé, že podobné vytváří podobné čili že výsledek se podobá své příčině; a za druhé, že věci, které byly jednou ve vzájemném styku, působí na sebe navzájem na dálku i poté, co byl fyzický styk přerušen." (s. 28)

Frazer tak dělí magii, kterou nazývá sympatetickou podle uplatňovaného zákona vnitřního souladu, na magii homeopatickou, založenou na zákonu podobnosti, magii kontaktní, založenou na zákonu doteku.

Magie má společný rys s vědou, protože předpokládá působení neosobních univerzálních zákonitostí, ale na rozdíl od vědy je falešným systémem přírodní zákonitosti a klamným návodem k jednání. Chyba je založena na předpokladu, že věci, které se navzájem podobají, jsou stejné a že věci, které byly jednou ve styku, zůstávají v něm vždy.

Dále magii dělí na pozitivní, neboli kouzelnictví, založené na formuli „To udělej, aby se to a to mohlo stát", a negativní čili tabu, založené na formuli „To nedělej, aby se to a to nemohlo stát."

Dále magii dělí na teoretickou (magie jako pseudověda) a praktickou (magie jako pseudoumění), přičemž připomíná, že toto rozdělení je zřetelné jen vnějšímu pozorovateli, nikoli aktérovi.

V závěru kapitoly se autor evolucionisticky zabývá provokativní tezí, že: „Více škod ve světě patrně napáchali na vysokých místech poctiví hlupáci než inteligentní lumpové." (s. 46) Konstatuje, že lidé, kteří prohlédli klamnost magie a založili svou kariéru na podvodu, přispěli k vzestupu lidstva, protože se vysvobodili z otroctví zvyků a jejich ambice vedou k vývoji směrem k vyšší úrovni myšlení.

(s. 18-48)

 

  1. Kapitola: Magie a náboženství

Frazer definuje náboženství jako „usmiřování nebo nakloňování si sil nadřazených člověku, které v očích věřících řídí a ovládají chod přírody a lidského života. Náboženství takto chápané sestává ze dvou prvků, teoretického a praktického, totiž z víry v existenci sil nadřazených člověku a z pokusu usmiřovat je a činit jim potěšení." (s. 50)

Náboženství je v zásadním rozporu s magií i s vědou, protože ty obě trvají na tom, že běh přírody je determinován, a to nikoli vůlí osobních bytostí, ale vlivem neměnných zákonů, které působí mechanicky.

Je pravda, že magie se také zabývá bohy a duchy, s nimiž počítá náboženství, ale na rozdíl od náboženství k nim přistupuje jako k neoduševnělým činitelům, omezuje je nebo přinucuje, ale nepokouší se je získat na svou stranu jako náboženství.

Magie je starší než náboženství, protože je pouhou mylnou aplikací nejjednodušších a nejzákladnějších myšlenkových pochodů, které jsou vlastní i zvířecí inteligenci (dnes bychom řekli, že souvisí s klasickým a operantním podmiňováním, tedy tvorbou podmíněných reflexů). Náboženství naproti tomu spočívá na představách, jichž by zvířecí inteligence dosáhnout nemohla.

Frazer konstatuje, že „pozvolné poznávání inherentní nepravdivosti a neplodnosti magie přimělo přemýšlivější část lidstva k hledání pravdivější teorie přírody a plodnější metody k využití jejích zdrojů." (s. 55) Lidé si začali přiznávat svou neschopnost ovládat dle libosti přírodní síly, šlo o přiznání lidské nevědomosti a slabosti. Protože víra ve vlastní síly byla otřesena, ale nikoli víra v možnost řízení světa jako takového, vznikl předpoklad mocnějších neviditelných bytostí, které svět řídí – bohů.

Původní magické myšlení však přetrvalo u otupělých, slabých, nevědomých a pověrčivých, kteří tvoří převážnou většinu lidstva, a představuje stálou hrozbu civilizaci.

  1. Kapitola: Zabíjení ducha stromu

V této kapitole se Frazer zabývá problematikou ducha stromu v souvislosti s domněnkou, že dříve byl Král lesa zabíjen, jakmile vypršela stanovená lhůta. Na bohatém materiálu ilustruje, že ještě i v současném či nedávném folklóru se objevuje motiv (symbolické) lidské oběti Krále či obdobné postavy. Sem patří i „vynášení Smrti", přičemž smrt identifikuje jako ztělesnění ducha stromu či vegetace.

(s. 262-284)

 

  1. Kapitola: Mýtus o Baldrovi

Autor se věnuje mýtu o smrti nezranitelného severského boha Baldra, který byl – přičiněním zlovolného trickstera Lokiho – zabit snítkou jmelí (když všechny bytosti a věci na světě přísahaly, že Baldrovi neublíží, na jmelí se zapomnělo a Loki toho využil) a poté spálen na pohřební hranici. Frazer pokládá tento mýtus za příběh, který byl rituálně dramatizován. Hlavními událostmi jsou utržení jmelí a upálení boha.

(s. 525 – 526)

 

  1. Kapitola: Slavnosti ohně v Evropě

Zde se autor podrobně věnuje slavnostem, založených na zvyku zažíhat velké hranice, skákat přes ně a honit dobytek přes oheň nebo kolem něj, spojený s pochodňovými průvody kolem polí, sadů, pastvin či stájí. K němu se někdy připojují zvyky metat zapálené kotouč do vzduchu či kutálet hořící kola z kopce. Ve vánoční době – zřejmě vlivem ročního období, se odehrávaly či odehrávají slavnosti ohně v soukromí. Popela či oharků se užívalo k magickým praktikám zaměřeným na plodnost a ochranu před nemocemi.

Tyto slavnosti byly konány v různých obdobích roku, Frazer identifikuje ohně postní (na první neděli postní před velikonocemi), velikonoční (na Bílou sobotu), beltanské (předvečer prvního máje, Valpuržina noc), svatojánské (období letního slunovratu), ohně v předvečer svátku všech svatých a zimní ohně (období vánoc). Nakonec se zmiňuje o nouzovém ohni – kdy byla rituálně zaháněna epidemie lidí či dobytka nebo jiná neštěstí.

Domnívá se, že svátky slavené na prvního máje a v období svátku Všech svatých souvisejí s tradicemi pasteveckých národů (doba odchodu stád a jejich návratu) a svátky slunovratové souvisejí více s rolnickými společenstvími.

 

  1. Kapitola: Vysvětlení slavností ohně

Frazer rozebírá dvě teorie vysvětlující slavnosti ohně. První z nich, solární teorie, je Mannhardtův názor, že se jedná o sluneční kouzla a magické obřady, jimiž lidé na základě imitativní magie zajišťovali sobě, zvířatům i rostlinám potřebné množství slunečního svitu. Protichůdnou teorií je teorie purifikační, založená na Westermarckově názoru, že hlavní roli zde hraje negativní moc ohně, oheň je tedy nikoli stimulantem, ale dezinficientem.

Pro obě teorie lze nalézt v sebraném materiálu zdůvodnění, což Frazer také činí, ale přiklání se k teorii purifikační, tedy že plodnosti a dalších pozitivních aspektů je dosaženo očištěním od negativních vlivů.

  1. Kapitola: Upalování lidských bytostí v ohních

Frazer se věnuje problematice pálení lidských figur v rámci ohňových slavností a pracuje s oběma výše zmíněnými teoriemi a je poněkud nekonzistentní, což zřejmě plyne (z jím přiznané) skutečnosti, že své dílo přepracovával směrem k purifikační teorii.

Uznává, že vysvětlení pálení slaměných figur jako imitativní magie, tedy jako pálení zlého, je nejpravděpodobnější, ale dodává, že se nemusí hodit na všechny případy. Zmiňuje figury Smrti pálené na jaře jako zosobnění ducha stromu – zvláště proto, že někdy dochází k současnému pálení skutečného stromu. Domnívá se, že skutečná povaha pálení dobrodějného ducha rostlinstva mohla být zapomenuta a nahrazena upalováním osob, na něž bylo shlíženo s odporem. Zde se zmiňuje (poněkud rozporu sám se sebou) o nutnosti světla a tepla pro růst vegetace, které toto zajistíme tím, že vystavíme osobního představitele rostlinstva jejich působení.

Dále pak poukazuje na nepopiratelnost skutečnosti, že dříve docházelo ke skutečným lidským obětem, což dokládá četným historickým materiálem.

V závěru kapitoly se obrací k chápání lidské oběti v rámci ohňových obřadů – spíše než k Mannhardtově tezi, že se (konkrétně u Keltů) jednalo o pálení duchů rostlinstva, se kloní k myšlence, že šlo o očistný obřad (byli upalováni zločinci či váleční zajatci), který měl za úkol zbavit zemi zlého. O tom svědčí i pojem „pálení čarodějnic."

(s. 561-567)

 

 

  1. Kapitola: Baldr a jmelí

V této kapitole se autor nejprve zabývá jmelím a tradicemi s ním spojenými, a následně spojením Baldra a ducha stromu. Spojení slunovratových ohňů ve Švédsku s Baldrem je nepochybné. Nedochází sice k pálení figury, ale název svátku nese jeho jméno.

Frazer soudí, že lidé, kteří kdysi v rámci rituálů skutečně umírali, umírali v roli duchů stromů či božstev vegetace. Příběh o Baldrově tragickém konci je textem posvátného dramatu, který se každoročně předváděl jako magický obřad proto, aby slunce svítilo, stromy rostly, obilí zrálo a aby byli člověk i zvířata chráněni před zhoubnými silami. Pokud lidské oběti ztělesňující Baldra byli duchy vegetace, musel být božstvem vegetace i sám Baldr. Dále Frazer konstatuje, že představa vegetace jako takové byla pro tehdejší myšlení příliš obecná, oběť představovala určitý druh posvátného stromu. Tímto posvátným stromem Árijů byl bezpochyby dub. Jmelí, rostlo-li na dubu, jej činilo zvláště posvátným, byla v něm jeho duše (představa zřejmě vznikla proto, že i poté, co opadaly listy, zůstalo jmelí živé, zelené). „Měl-li být tedy bůh zabit – měl-li být posvátný strom spálen, muselo se začít od jmelí. Neboť pokud nebylo dotčeno jmelí, byl dub (tak si to lidé mohli představovat) nezranitelný (…) Ale jakmile se z dubu vyrve jeho posvátné srdce, jmelí, strom se nakloní a padne. (…) V tomto smyslu není nezranitelný Baldr ničím jiným než personifikací jmelím porostlého dubu." (s. 574)

(s. 568-574)

 

  1. Kapitola: Vnější duše v lidových pohádkách

Zde činí Frazer odbočku a věnuje se představám o duši, která se nachází mimo tělo člověka. Divoch, který není schopen abstraktního myšlení, chápe duši jako něco hmotného, co lze uzavřít do džbánu či přenést do zvířete. Odrazy této představy nalézáme v příbězích celého světa včetně známých pohádek.

(s. 575-583)

 

  1. Kapitola: Vnější duše v lidových zvycích

Autor ukazuje, že představa vnější duše je článkem primitivní víry, která dala vzniknout odpovídající soustavě zvyků. Vnější duše může sídlit ve věcech, často ve vlasech (odtud stříhání a holení čarodějnic), v rostlinách (viz zvyk zasazení stromu při narození dítěte a jejich vzájemného propojení) a ve zvířatech – zde se Frazer zabývá problematikou totemismu a totem pokládá za schránku duše. Dále se v této souvislosti zabývá iniciačními obřady, které interpretuje tak, že v rámci rituální smrti iniciovaného dochází k výměně duší mezi člověkem a totemem.

(s. 584-601)

 

  1. Kapitola: Zlatá ratolest

Předchozími kapitolami byla vysvětlena teze, jakým způsobem spočíval Baldrův život ve jmelí, a na mnoha příbězích dokládá představu, že pokud někdo nosí svou duši v předmětu, zemře, je-li tímto předmětem udeřen.

Dále dokládá, že onou Vergiliovou zlatou ratolestí bylo skutečně jmelí (jmelí postupně žloutne, je-li utrženo a schne).

Dále Frazer spěje k nevyhnutelnému vyvrcholení celého svého díla: „kněz z arícijského háje, Král lesa, zosobňoval strom, na němž rostla Zlatá ratolest. Jestliže byl tímto stromem dub, pak bylo třeba ulomit Zlatou ratolest, dříve než mohl být král lesa zabit. Jako duch dubu měl život či smrt ve jmelí na dubu, a pokud bylo toto jmelí netknuté, nemohl, stejně jako Baldr, zemřít. Aby jej bylo možno zabít, bylo třeba ulomit jmelí a patrně jako v Baldrově případě, je po něm hodit. K dovršení této paralely třeba předpokládat, že Král lesa býval dříve upalován, ať už mrtvý nebo zaživa, na slavnosti ohně při letním slunovratu". (s. 604)

Dále se Frazer zabývá příčinou posvátnosti dubu a jmelí. Domnívá se, že posvátnost stromu plyne z toho, že do něj častěji udeří blesk, což byl atribut Árijského nebeského boha. Tak vzniklo spojení hromovládce a dubu. Přítomnost jmelí na dubu pak měla značit, že do něj udeřil blesk a je tedy posvátný. Jmelí bylo viditelnou emanací blesku. Přítomnost ohně ve dřevě mohla být vnímána díky tomu, že se oheň rozdělával třením dřev – a zvyk rozdělávat posvátné ohně tímto způsobem se místy v Evropě udržel dodnes (či lépe řečeno do autorovy doby). Zosobňoval-li Baldr opravdu jmelím pokrytý dub, lze jeho smrt, způsobenou úderem jmelí, vysvětlit jako smrt úderem blesku.

Král lesa v Arícii pak mohl zosobňovat přímo velkého italského boha oblohy Jova, který ve své laskavosti sestupuje z nebe dolů po blesku a sídlí mezi lidmi ve jmelí, Zlaté ratolesti, rostoucí na posvátném dubu v údolí Nemi. Bohyní, které sloužil a s níž byl oddán, byla Královna nebes, věrná choť boha oblohy.

(s. 602-610)

 

  1. Kapitola: Rozloučení s Nemi

V epilogu se Frazer opět zamýšlí nad problematikou magie, náboženství a vědy. Ve vědě se lidé, poté, co odmítnou náboženskou koncepci, vracejí ke staršímu stanovisku magie „a postulují explicite to, co magie pouze implicite přijímala, totiž nezlomnou pravidelnost řádu v přírodním dění, jehož bedlivé pozorování nám umožňuje s jistotou předvídat sled přírodních procesů a podle toho jednat." (s. 611)

„Ale historie myšlení by nás měla varovat před závěrem, že vědecká teorie světa, jako nejlepší ze všech, které byly dosud formulovány, musí být nutně úplná a konečná. (…) Koneckonců jsou magie, náboženství a věda pouhými teoriemi myšlení; a tak jako věda zaujala místo svých předchůdců, může být sama vystřídána nějakou dokonalejší hypotézou, možná naprosto odlišným pohledem na jevy – záznamem stínů na plátně -, který si naše generace vůbec neumí představit." (s. 612)

James George Frazer. 1994. Zlatá ratolest. Praha: Mladá fronta.