Jak probíhá učební hodina na střední škole? Reflexe.

Reflexe dvouhodinovky, třídní drama z multikulturního prostředí v úvodním programu Adry pro střední školy na téma humanitární a rozvojová pomoc.

Reflexe hodiny – ADRA

Letos jsem se zúčastnila v roli „náslechu" dvouhodinovky (tj. 2×45 minut) mezinárodní humanitární organizace poskytující pomoc lidem v nouzi ADRY na téma Humanitární a rozvojová pomoc na jedné z českých středních škol. Na proběhlou akci bych se ráda podívala transkulturním pohledem, všechna osobní data včetně národností byla změněna.

Popis hodiny

Chvíle před vstoupením do třídy

Před samotným zahájením hodiny se vyskytly pochybnosti, zdali už této třídě nebyl program představen, přičemž lektorky šly do nejistoty, zdali nebudou muset narychlo aktivitu změnit, aby mohly žáky plně zaujmout. Lektorky byly plně připraveny na hodinu, měly s sebou mapu světa, fotky připravené na hlavní aktivitu, kameny a míček z proutí, letáčky a program hodiny. Před hodinou nás ještě vyučující varovala, že třída neoplývá sociálním cítěním a bude to těžké je přimět k nějaké spolupráci, naopak prý slyší na výkon. Ve třídě se podle vyučující tvoří skupinky, přičemž chlapci následují hlavního tahouna, který třídu rozděluje svým nepřiměřeným chováním, které nelze potrestat, protože žák má výborný prospěch a je natolik chytrý, aby se u lumpáren nedal chytit, tudíž mu nelze oficiálně nic dokázat. Lektorky tedy šly do dvojité nejistoty s odhodláním lvic, které ví, že už zvládly mnohé, zvládnou tedy i takovouto výzvu a častokrát je vyučující varovaly před nespolupracující a zlobivou třídou.

První okamžiky a rozjezd

Vstoupily jsme do třídy, žáci byli připraveni na hodinu v kruhu, lavice byly postaveny kolem stěn a před nimi židle s nepravidelnými rozestupy. Nedalo se poznat, která skupinka je kolem toho hlavního zlobivce, skupinek bylo vizuálně podle mezer mezi židlemi několik, chlapci promícháni s děvčaty. Lektorky navrhly, abych se posadila mimo kruh, ale protože u katedry bylo málo místa a sedět tam mi nepřipadalo vhodné, protože bych lektorkám stála za zády, sedla jsem si na jedno z volných míst v kruhu s tím, že se budu dívat a nebudu se účastnit aktivit, protože jsem zde v roli „náslechu", jak lektorky vysvětlily žákům. Toto moje umístění přineslo částečné zapojení do aktivit a nebylo tudíž úplně jasné, jestli tedy spolupracuji s lektory nebo jen tak sedím. Aktivity se totiž odehrávaly uvnitř kruhu, jehož jsem byla součástí.

Po představení nás třech, Adry a jejích aktivit jedna z lektorek vytáhla malou krabičku ve tvaru válce a v něm byly přeložené papírky s pojmy vážícími se k rozvojové spolupráci. Poté začala, vytáhla si lísteček a zřetelně popsala aktivitu, jejímž účelem bylo asociovat první věc, která koho napadne k danému pojmu bez toho, abychom se jeden druhému smáli za jeho asociaci. Poslala otevřenou krabičku dokola po směru hodinových ručiček a žáci asociovali. V této hře probíhala hra druhá, třídní, která spočívala v tom, aby krabička byla u každého co nejméně času a snad polovina třídy, zejména ta, co měla sklon ke hrám a shodou náhod byla po směru hodinových ručiček, si vybrala lísteček dopředu, respektive si vybírala z několika lístečků, které vyndala z krabičky a otevřela, aby je „nechtěla" a poslala dál. Nakonec to lektorka zastavila s tím, že účelem mají být spontánní asociace a je fér, aby každý měl stejné podmínky a pak zbytek žáků už tedy zkoušel asociovat spontánně, nicméně hlavní část třídy si vymyslela náhradní aktivitu a posílala si počmárané papíry z hodiny s tím, že to mají poslat dál. Lektorka se zeptala, jestli to je k tématu a bylo jí řečeno, že je, přičemž se papír odhodil na lavici za zády a občas prošustil třídou, tak jako na zkoušku. Následně si jeden ze žáků vytáhl učebnici a začal si číst. Na to se zeptala, proč si to čte a jestli mají písemku, on jí odpověděl, že mají, tak se ho zeptala, zdali má jít za vyučující, aby si ho vzala do kabinetu, aby se mohl učit a pak se ostrůvek v jednom z rohů, kde se kumulovaly lumpárny, na čas uklidnil.

Dále následovalo shrnutí aktivity a začala seznamovací hra – házení proutěným míčkem s tím, že se měl každý představit a říci, kde by nejradši na světě žil a proč. Žáci se představovali s chutí, jeden z nich se představil svou přezdívkou, přičemž si přál být tak oslovován.

Po představení probíhala sociometrie, kdy se žáci rozpovídávali o tom, co ví o rozvojové či humanitární pomoci, jaká může být a jak se může rozdělovat – druhá z lektorek psala na tabuli a nakonec se některé pojmy přesunuly z jedné kategorie do druhé, aby se utřídily rozdíly mezi humanitární a rozvojovou pomocí.

Druhá hodina

První z lektorek požádala žáky, aby se rozdělily do skupinek, přičemž místo třech skupinek po pěti a jedné po čtyř vznikla jedna osmičlenná, druhá dvoučlenná, jedna čtyřčlenná a jedna pětičlenná, přičemž ta osmičlenná se ne a ne rozdělit a přelít část svých sil k té dvoučlenné. Nakonec, po dlouhém přemlouvání se tedy dva žáci přidali k té dvoučlenné skupině, ale jeden se stejně vrátil k původní skupině. Žákům jsme rozdaly fotky, ke kterým měly vymyslet příběhy. Pikantní byl dotaz jedné skupinky, zda malý chlapec prodává velbloudí trus, když to tak vypadá a jak se mě zeptali, tak jsem nevěděla a šla se zeptat, čehož se chytla další skupinka. Příběhy byly docela trefné, každá skupina měla říci své asociace a nastínění možného příběhu, přičemž se kolektivně pracovalo s mapou, kam se pokládaly kamínky na státy, ze kterých si žáci mysleli, že fotky s příběhy pochází. Myslím, že aktivita žáky zcela zaujala a nebýt jejich vnitřních mocenských třenic a s tím souvisejícím kolísajícím počtem členů ve skupince spojeným s přemlouváním k přechodu týmových hráčů jinam, hra by byla velmi uvolňující. Nicméně i přesto se vymyšlené i reálné příběhy líbily, byly doplněny o výklad k té jaké zemi a řečeno, že tam všude Adra byla a pomohla, přičemž forma pomoci byla konkrétní a zajímavá, netradiční řekla bych. To žáky docela překvapilo, protože to rozšířilo obzory a u reálných příběhů třída naslouchala. Následovalo zhodnocení s možnostmi jak ovlivnit takové příběhy v reálu a zpětná vazba, kdy lektorka zodpovídala dotazy, což doplnila možností vzít si letáčky z katedry a stát se dobrovolníkem v jejich organizaci. Rozloučily jsme se.

Po hodině

Hodina skončila, jedna lektorka balila mapu, druhá sbírala kamínky a dávala dohromady potřeby z hodiny, já jsem pomohla s letáčky. S plnýma ruka jsme odcházely z hodiny a já jsem se nakonec ještě kontrolovala lavice ve třídě, zda někde nezůstaly volné lístky po úvodním seznámení s pojmy, přede dveřmi, už odcházející jsem se ohlédla a viděla jsem vítězoslavný pohled chlapce, který vedl svou velkou skupinku k jednotě, podílel se na papírové poště nesmyslů v úvodu hodiny a o přestávce si svou vůdcovskou roli dokázal tím, že přede všemi tělo na tělo objal největší a nejvíce vyzývavě oblečenou kočku ve třídě, připoložil ji na lavici a s rukou zaříznutou mezi jejíma nohama mě pozdravil, načež jsem odešla. Ten chlapec byl jeden z integrovaných cizinců, byl to Ital.

Transkulturní pohled

Zde bych ráda poznamenala, že třída byla opravdu reálně „transkulturní", protože součástí skupiny bylo několik cizinců – Asiat, Afričan a Ital, kteří měli zároveň se svou etnickou a národnostní identitou jiné identity, které překryly v jejich očích a v očích jejich spolužáků možný handicap z jinakosti. Z hlediska transkulturního to byla jedna velká třída mladých lidí, ve které měl jeden sen, že se chce podívat do Itálie, druhý do Afriky, třetí do Asie, čtvrtý až desátý do Řecka či Francie a dvacátý by zůstal doma, v Čechách. Zároveň každý žák projevoval svou identitu jinak: Ital svým okázalým vůdcovstvím a vytvářením vlastních aktivit jako protiakci na aktivitu jiných, Asiat a Afričan možná větší pokorou v jednání, než je u českých žáků zvyklostí, čeští žáci reagovali převážně sny o Řecku a Francii, jen pár by jich zůstalo doma.

Zajímavé bylo, že chování skupiny ve třídě naprosto nebylo vyhraněné vůči cizincům, nebo chlapců proti dívkám, ani tak médii propagované rozdíly ve značkovém či neznačkovém oblečení jsem neviděla. Všichni byli oblečeni víceméně stejně, plandavě, některé dívky vyzývavě, většina žáků byla v džínách nebo zářivých barvách. Třída se naopak dělila do skupinek podle tahounů a podle oblíbenosti, přičemž sevřenost takové skupinky se nedala jen tak změnit, zvyková skupinová dynamika byla nadřazená novým, krátkodobým týmovým rolím. Původní příslušnost k jiné kultuře roli nehrála.

Závěr

Jsem ráda, že jsem mohla prožít dvouhodinovku s Adrou v roli „náslechu" a vidět takový zajímavý program, jaký Adra připravila pro středoškoláky v rámci hodiny rozvojové spolupráce „PRVák". Myslím, že žáci si z dvouhodinovky odnesli větší porozumění a konkrétnější představy o rozvojové spolupráci a možnostech humanitární pomoci nehledě na to, že jim byla nabídnuta možnost zapojit se do projektu v případě zájmu jako dobrovolníci. Domnívám se, že program jako takový je nesmírně užitečný a doufám, že projekt bude podpořen i v dalších letech.