Starají se o mě

Před nějakou dobou jsem hudrala, že bohové na mě nedávají pozor jak já na ně a cítila se taková neopečovávaná. S novým přístupem k adoracím přišel nový přístup archetypů a nová cesta mi zatím přijde taková názorná, prediktivní, snažím-li se postupovat plán-splnění plánu a nemůžu říct, že se nestarají.

Vycházím z premisy, že co se má stát, to se stane a s některými věcmi je možné pracovat či se jich vystříhat, respektive prožít si je s menším dopadem na život. Ne všechno lze ovlivnit, ale něco ovlivnit lze. Vždy lze ovlivnit vlastní nahlížení na probíhající dějovou linii jako takovou, ale právě pro subjektivní pocity a bouřlivé emoce je to těžká cesta k uklidnění hladin vlastního nitra.

Na následující popis je možno použít pohled "božské hry" aneb stalo by se to pokud bych nepotřebovala prožít takovou zkušenost? Vnitřně uklidnit, že je o mne postaráno? Když jsem začínala v zimě se systémem slovanské magie, děly se podobné věci. Pojďme se tedy ponořit do jednoho staticky nevýznamného dne zajímavého jen tím, že mám symbolicky naznačeno, s čím se mám setkat ten den.

Že se ale vyvrbil…

Ráno jsem se připravovala na den a myšlenka, kterou jsem přijala, byla rada, že si mám dát do peněženky amulet, který má pomáhat při zvládání obtížných situací. To, že si mám dát takový amulet do peněženky, se dost vymykalo běžné praxi, kterou s amulety dělávám. Nicméně uposlechla jsem a Kojotovi jsem naznačila, že možná budu mít dneska co do činění s nějakým zlodějem. Kojot mi přesto dal pár peněz na nákup drogerie, co už bylo potřeba. Drogerie je dneska drahá, tisícovka jak nic.

Pentakl otce

Další zvláštnostní toho dne bylo to, že jsem měla čtením zjistit informace o sedmi bozích slovanského panteonu a to konkrétními bohy, takže jsem věděla, že budu muset pracovat se dvěma různými knihami a ještě internetovými zdroji, protože to byl opravdu široký záběr. Důraz na symboliku číst byl výrazný. Rozhodně běžně nečtu.

Nejzajímavější mi přišlo, že bych se měla z reálných bytostí nakontaktovat s rusalkou. To už se mi zdál dost extra požadavek z mého duchovního světa vzešlý, protože okolní krajinu tak nějak znám a že bych zrovna narazila na novou rusalku nebo navazovala speciální kontakty tohoto druhu na cestě do práce, to se mi nezdálo. Žádný výlet jsem nechystala, program byl jít ráno do práce, odpoledne z práce, žehlení, vaření, psaní referátu, studium slovanských božstev, určité rituály daný na ten den a spinkat. Nic dobrodružného, kde by mi vyskočila rusalka bledá, se kterou bych si řekla ahoj. Uvidíme.

V práci jsem u jedné klientky narazila na to, že její poštovní směrovací číslo patří vesnici Anděl strážný. Za půl roku první taková vesnice procházející mýma rukama, tudíž žádná běžná událost. Říkám si, že dobrý symbol dnešního dne a s klientkou jsme si řekly: kéž hlídá.

Z práce jsem se zastavila u moruší, co rostou v miniparčíku mezi hlavní ulicí a chodníkem. Flek trávy zvící deseti metrů a na něm pár stromů. Oddávám se hledání sladkých plodů, které mi padají do ruky, hlava z práce plná se odpočinkem vyprazdňuje. Tedy, v parčíku nastává tupé prázdno, abych popsala situaci věrně, hlavu vypínám. Za nějakou dobu zachytím divný pocit, šelest, něco…

Obrátím se a za mnou vymydlený cikán v béžovém tričku a kalhotech. Obracím se k němu instinktivně čelem a kryji si záda o křoví, na zádech bágl, který nikdy venku nesundavám a nenechávám o samotě z bezpečnostních důvodů.

"Co to je tohle?" Říká cikán a trhá si jednu moruši do úst.

"Moruše." Odpovídám já a ustupuji.

"Nemáš mobila? Potřebuju si zavolat." Přibližuje se chlap a já skenuju okolí, jestli tu nečekají další v partě a tipuju své šance.

"Nemám." Ustupuju v kruhu směrem ke stromu.

Připomíná mi to válečnou indiánskou hru, kdy se protivníci s noži v ruce přivázaní ke kolíku uprostřed motají pořád dokola, dokud jeden druhého nezabije. Cikán za mnou, taneček o můj batoh stále probíhá. Kdo by čekal, že ho bude chtít někdo okrást za líného horkého poledne na hlavní ulici v jediném mrňavém kusu zeleně, který má sloužit klidu a míru mezi zástavbou centra města. Já ne. Boj o metry probíhá zhruba dvě minuty a nakonec chlap odchází a já z mám z adrenalinu v žilách málem infarkt. Batůžek už pootevřený, jak jsem zjistila po sundání ze zad. Peněženka i mobil vevnitř. Díkybohu.

Volám Kojotovi, že jak jsem ho ráno upozorňovala na možnost setkání se zlodějem, tak se právě stalo a teď je mi zle, chce se mi brečet a jestli by pro mne nepřišel a nedoprovodil mne domů. Kojotova pracovní doba takové laskavosti umožňuje a já nevím, jestli někde nečíhá parta parchantů, co se rozhodli, že potřebujou na pívo. Kojot zrovna jede okolo v tramvaji, domlouváme se, že se sejdeme opodál v hospodě. Tam mi navrhne, že bychom, když už to je takhle, došli do knihovny a zařídili pro mě průkazku, cestou koupíme tu drogerii a zařídíme ještě pár drobností, načež mne doprovodí domů.

V knihovně zařídíme co potřebujeme a protože si Kojot potřebuje zavolat, jdu se podívat, cože jim to tam teče na zdi za vodu. Taková dekorace s tekoucí vodou, dole nádržka a v ní socha ženy držící kačenku. Vida! Prostředí pro rusalku jak stvořené. Byla tam.

A pak že se nestarají…

Amulet v peněžence se vyplatil, rusalka objevena a symbolika četby byla naplněna v několika podobách včetně návštěvy knihovny.

Mozaika daného dne složena.

10 komentářů u „Starají se o mě“

  1. Pěkné. Znamení bývají, jen si jich všimnout. A když si jich všimneme, taky na ně reagovat.Což se Ti evidentně daří 🙂

  2. víš @Teo, jak by byl můj svět jednoduchý a zcela jednoduše prediktivní s takovým přesvědčením, jaké máš Ty? Kam se můj svět na ten Tvůj hrabe! 🙂 Oceňuju takové světonázory, zvlášť když dotyčnému fungují dlouhodobě. Víš, jaká je chaosmagická technika ohledně přesvědčení a jeho aplikace na život? Každý den věřit v něco jiného (hodem kostkou si určíš pohanství, monoteismus, ateismu, nihilismus, chaoismus a pověrčivost) a sledovat vývoj, jaký to má ve Tvé hlavě a ve Tvém světě. Tobě na zvážení dávám, zdali by Ti nepřišlo divné, že se Tvůj svět chová jinak podle Tvého přesvědčení na ten daný den. Mně to tedy divné přišlo a teď to zkoumám – jak to funguje, co tam funguje a co nefunguje, kde jsou klíče. A proto to celé dělám. Dívat se na svět z jednoho úhlu pohledu je pak pro mne dost omezující. Můžeš mi ale věřit, že spoléhat se sama na sebe je věc, kterou máme společnou.

  3. Můj jednoduchý svět je dostatečně barevný, mnohotvárný a skýtající nepřeberné množství úhlů pohledu na to, aby mě bavil.

  4. Klíče jsou nahoře u sousedů, co si je nechali zvenku, jak jsem jim právě oznámila. Jo, zvonit co měsíc na některou z partají a oznámit zabouchnuté klíče zvenku je moje běžná rutina. Nevím, jestli to je obvyklé… Sklerotický dům? 🙂

  5. Nejlepší věci na světě jsou ty nejjednodušší. Už proto, že fungují a je snadné je opravit. 🙂

Komentáře nejsou povoleny.