Stalo se

Stalo se cosi s chutí psát. Prožívám teď takový zvláštní typ světa, kdy se mi do ničeho nechce a nic mě netěší, pesimismus převzal optimistickou hůl a s pozdravem našlápnul na cestu letní loukou.

 

Článek ze sebe vypotím jen v případě, že mě něco vybudí z letargie, třeba nějaký překlep, který okomentuji – jako minule – a výsledná rozjařenost z "článku" ve mně vzbudí chuť něco napsat a pak dlouho nic. Začalo to tak nevinně – jistý člověk mi dodal podnět, kterým jsem prošla během zhruba hodiny a půl, kdy jsem se ve změněném stavu vědomí samorozhodila a za několik hodin začal nějaký proces, kdy jsem plakala dva dny, řvala v noci ze spaní a ztratila chuť k životu. Jiskru.

Ne, že bych chtěla přestat žít, to ne. Ten pocit taky znám, ale to, co teď prožívám, takové není. Je to pocit floatačního tanku, temné suché ticho, kde se jen tak vznášíte a nic vás nebolí. Tím, že jsem se dostala ke vnitřním zdrojům zapomenutých informací, se kterými neumím zacházet, protože jsem na ně nepřišla sama, ale byla navedena jiným člověkem, se tam cosi nalomilo a je to zlomené. Jsem ve tmě. On to myslel dobře, to jenom já jsem fungovala jinak, než předpokládal.

Fyzicky to probíhá tak, že nemám chuť na jakékoli fungování v oblasti duchovna ani rituálů, jsem neustále depresivního ladění, což Kojot těžko snáší, protože na žádnou laskavou ani nelaskavou pobídku nereaguji. Trávím poslední dny u zubaře s bolestivou držkou. Dokonce jsem už měla náběh na vážnější selhání organismu. Vážnější selhání kopírovalo jistý příliš bolavý problém ve vzdálené přízni. Brečela jsem vlastně už předtím, uvědomuji si. Možná už předtím jsem byla nalomená a teď se to jenom dorazilo. Zřejmě to tak bude. Zapomínám rychle.

Něco ve mně špatně překonává tu jinou výhybku, do které jsem se dostala. Jsem po všech stránkách na ránu. Ráno v pět tedy u zdi nestojím, ale často se dívám na oblohu z okna. Vytvářím stav nemyšlení a to mi pomáhá. Bohužel to nevydržím moc dlouho. Několik minut. Nevím. Vypnu se.

Jsem rozbitá.

Překonala jsem touhu smazat blog. Zůstává touha praštit se školou, praštit se psaním, praštit se vším a uzavřít se před světem. Zkouším do sebe nějak proniknout a jsem nějaká imunní. Pokud se svět zrodil z nicoty, pak jsem asi zárodek vesmíru.

16 komentářů u „Stalo se“

  1. Těžko poradit. Když jsem něco podobného (jen podobného) zažíval, chtělo se mi navíc pořád spát. Tak jsem spal – a pomáhalo to ;).A nebo by se dala zkusit čokoláda. Nebo banány :).Chuť psát se nesmí lámat – pak se vrátí sama…

  2. Rakev co nejlevnější,že:DBožínku, jak patetické. Hlavně být „jiná“, tajemná,éé-ésotérická Samice.Až se smíříš s tím, že jsi obyčejná, tlustá, líná kráva, hned se ti uleví.Hniješ zevnitř a nejen fyzicky.To bezpohlavní sebestředné psycho-pako, co jsi uhnala, ti ovšem taky nepřidává. Brzo tě vykopne zpátky do Práglu,začni balit a děkuj nebesům. Zabiješ se doma.Pan rádobypsychiatr resp.pseudopsycholog je rovněž na cestě.Být sám sobě klientem:oD.Ave

  3. Taky držím palce.K tomu spaní se přidávám. Já šel spát ve středu v devět ráno, a vzbudil se teď. A půjdu zase spát.

  4. nepitvat,nehloubat..začít chodit plavat,kolo,prostě pohyb prostě tlačí tě to dovnitř zavřít atd tak to chce pravý opak..no a jak se tu už píše tu čokoládu

  5. No víš, já teď skoro nejím a nejlépe se cítím, když sedím v parku a koukám, jak se mění den v noc a pak koukám na hvězdy. V hlavě nemám nic. Ad pohyb – chystáme se s mužem chodit do posilovny, to by mohlo zabrat. Každopádně taky dík.

  6. Možná to z článku není zcela jasné, ale to, že „nemám chuť na jakékoli fungování v oblasti duchovna ani rituálů“ znamená, že nedělám vůbec nic z této oblasti. Rituály by jistě pomohly, pokud by byla víra a síla je dělat. Rituály se člověk dostane znovu do nějakého rytmu. Já jsem však „nikde“, vyhozená z kolejí. Teplé suché nic, floatační tank, bez myšlenky. Skoro bych řekla, že to je takový ten „klasický“ meditační stav, do kterého se jeden dostane až za čas meditace. Nic necítit. Nic nechtít. Mít to ale celé dny, zatímco se tělo bouří a mysl nic nedělá a jen na to tiše kouká, to už v pořádku není. O tom píšu. Kdybych dělala rituály a sama postupovala svým tempem, jak jsem byla zvyklá, byla bych v pořádku. Až se vrátím do normálu, vrátí se i chuť pracovat na sobě. Doufám… Můj normál se už za život změnil k nepoznání několikrát.

  7. DOKONALÉZdravím Lucienne, snad na začátek se bude hodit omluva za to co přijde, ale nemůžu si to odpustit…Všichni ti tu drží palce a radí jak změnit současný stav…podle mě je naprosto úžasný – ne na první pohled a popravdě ne ani na druhý…ale tam kde jsi se tvoří naprosto dokonale a popravdě – jen ten popis tvého stavu mě zcela uchvátil. To, že máš touhu ničit a nic nedělat je prostě stav NULA – radím – neničit, ale klidně na všechno zanevřit a pořádně si v tom pochodit. za pár měsíců nebo let totiž přijde stav, kdy si uvědomíš, že tohle místo – tenhle prázdný (a kdo jej neumí ovládat,tak depresivní) kout každého člověka je jakýmsi vlastním znovuzrozením…leč někdy to není zrovna příjemná záležitost. Každopádně skvěle píšeš – má to drive, je to svižná a především je z toho cítit myšlenka;)

  8. DOKONALÉZdravím Lucienne, snad na začátek se bude hodit omluva za to co přijde, ale nemůžu si to odpustit…Všichni ti tu drží palce a radí jak změnit současný stav…podle mě je naprosto úžasný – ne na první pohled a popravdě ne ani na druhý…ale tam kde jsi se tvoří naprosto dokonale a popravdě – jen ten popis tvého stavu mě zcela uchvátil. To, že máš touhu ničit a nic nedělat je prostě stav NULA – radím – neničit, ale klidně na všechno zanevřit a pořádně si v tom pochodit. za pár měsíců nebo let totiž přijde stav, kdy si uvědomíš, že tohle místo – tenhle prázdný (a kdo jej neumí ovládat,tak depresivní) kout každého člověka je jakýmsi vlastním znovuzrozením…leč někdy to není zrovna příjemná záležitost. Každopádně skvěle píšeš – má to drive, je to svižná a především je z toho cítit myšlenka;)

  9. 2HOnza:Také zdravím. Jsem ráda, že můj text je schopen vyvolat emoce, které si užíváš. Díky za ocenění. Ohledně stavu – jsou to „zajímavé časy“.

  10. myslím, že čas od času má tahle období každý, někde jsem dočetl, že snad souvisí s životním bilancováním, hodnocním, čeho člověk dosáhl ve třiceti, ve čtyřiceti (hm, tam je to hlavně krizovka), a nebo s hodnocením při příležitosti dalších „-sátek“, no, napadá mne, jestli za tím není nějaká vědomá či podvědomá nespokojenost se způsobem žití, ale nechci to rozebírat, sama jsi říkala, že jsi š´tastná, takže kdybych měl dát nějakou radu (na ně jsem machr), tak třeba tyhlety stavy já řeším sportem, ujezdit se na kole, a nebo se uběhat až k smrti, až člověk vyčerpáním padne na gauč a jenom tupě zírá před sebe, a nebo lehne do postele, jak někdo tady už napsal, to je prostě – zdá se mi – docela dobré řešení.. vyzkoušej :o)

Komentáře nejsou povoleny.