Ráno vyrážíme na výlet, předat potkana v Olomouci. Je nezbytně nutné vyžehlit jasně bílé triko s rozhalenkou k těm novým lososovým kalhotám, co jsem v noci sundala ze šňůry, kdyby pršelo.

Je třeba se postarat.

Kojot nasazuje hodinky do přírody a měří si tlak vzduchu a takové ty důležité věci. V autobuse měří tlak znovu a jak se tak kouká na sklíčko, bere automaticky sněhobílé triko a hned vpředu, u prsou, mu vytváří flek tím, že lehce špinavé sklíčko usilovně leští.

"Je třeba se postarat", tvrdí mi mužským rozumem a hodinky se spokojeně blýskají. Ženská logika mi to nebere.

V Olomouci mám potkana na ruce a mazlím ho, než přijde nová zájemkyně. Potkan mi podělá hodinky a počurá ruku.

Je třeba se postarat, pomyslím si…

Konkrétně pomyslím na Kojotovo tričko.

A je pos/ta/ráno.