Amiška

"Amiško, jdeme na výlet!" Prohlásím do kuchyně, potkyška přiběhne po stole a jdeme. Zaplaveme si v Mariánském údolí v rybníku, polezeme si po stromech, Amiška vypije několik víček bezové šťávy a možná mě v plavání předežene. Plave stejně dobře jako vlčačka Eliška, možná i rychleji než my dvě dohromady. Potkani jsou dobří plavci. Amiška je skvělý potkan i plavec. Skvělý přítel.

Amiška v knihovně

Pak se jí objevila malá boulička v tříslech. Snad uzlina, snad nádor. Do pár dní jsme objednaní na operaci. Potkyška je jinak zdravá, má jen deset měsíců, odchovala jeden zdravý vrh a máme s ní tak bohatý život, že do prodloužení života půjdeme.

Amiška na prostěradle

"Dáme jí narkózu, tu menší, aby jí neměla tak moc," říká veterinářka. Je to velká holka, má skoro půl kila. Pícháme osm a půl mililitru látky. Potkyška kníká, taky bych kníkala, kdyby mi někdo úměrně k mému zadku cpal do svalu čtvrtlitr vody. Hladíme jí oba. Za chvíli spí.

Jsme domluveni, že až bude operace hotova, veterinářka zavolá a odneseme si ji domů. Mezitím s Eliškou pro nějaká jídýlka Elišce a pak už švihem do ordinace. Amiška je chladná, je třeba ji zahřát. Vyrábím doma ze dvou sportovních podprsenek a kuchyňských utěrek pevnou kolíbku mezi svými ňadry. Dýchá a je v teple. Po sedmi hodinách se stále neprobírá, začne však pokašlávat. Vyndavám jí z kolíbky, rozprostírám mezi ruce, hlavou šikmo dolů, abych ulevila plícím. Přestala kašlat. Náhle.

Nedýchá.

Srdce však bije. Dost. Maličko. Pomalu přestává bít.

Co dělat? Co dělat… Kojot navrhuje umělé dýchání. Já dýchám, on volá veterinářce.

Jak uměle dýchat s potkyšem? Je třeba masáž srdce, dýchat i přes nozdřičky nebo je nějak ucpat? Nevím. Dýchám jak o život. Amiška se nafukuje, ale nevydechuje.

"Podívej, ona má bouličku na plicích! Nevydechuje sama!" V každém filmu přeci zachraňovaný dýchá sám. Někdo do něj vdechne, on vydechne. Vždycky to tak je! Vždycky…

Tady to tak nefunguje. Amiška má místo plic bouličku. Mačkám bouličku pětkrát, přes hrudníček, a masíruju srdce jako bych to dělala novorozenci. Certifikát první pomoci pomáhá uvědoměním odkudsi ze zásuvky podvědomí vydávat informace z příslušného kurzu. Každý to má vědět, nikdo to nechce zažít. Jaká je však tepová frekvence potkana oproti novorozenci? Volím jeden nádech a pět masážních dotyků hrudníku.

"Dýchejte do ní a dělejte masáž hrudníku!" Zní z telefonu od veterinářky.

"To děláme! To děláme!!!" Vyju já půl metru od telefonu. Nádech, výdech, dva, tři, čtyři, pět pohybů dvěma prsty na hrudníku. Nádech, výdech, masáž.

Amiška na židli malá

"Amiško!"

"Nefunguje to! Co nějakou injekci na povzbuzení? Dá se ještě něco dělat?" Říká Kojot veterinářce do telefonu.

"Mám sice rozoperováno, ale přijďte, pokusíme se něco udělat. Dýchejte, masírujte." Veterinářka je zlatá. Díkybohu je pět minut pěšky od domu. Být to půl hodiny, nedoufala bych.

"Amiško! Vydrž!" Nazouvám boty, otvírám dveře, vdech, masírovat hrudník, schody čtyř pater bez výtahu ubíhají pod nohama rychle. Hlavně se nepřerazit.

Letím po chodníku indiánským během. Na nádech se zastavuji, masíruji u běhu. Dělníci na stavbě koukají, co to dělám, proč líbám to malé černé v dlani? Srocení pejskařů směrem k ordinaci mě sleduje pohledem, cože se to stalo. Tečou mi slzy po tvářích. Nádech, masírovat.

Buším loktem do dveří veteriny, veterinářka vybíhá a pokládáme Amišku v ordinaci na stůl. Srdíčko už nebije. Pícháme injekci. Oči už nemá vykulené, jako v narkóze potkani mívají. Už je má v hlavě, vypadají běžně, jsou však tiché. Zemřela mi v rukou.

"Amiško! Amiško!!! Amiško…"

Amiško……………………………..

Amiška na prostěradle 2

 

 

Amiška na okně
Fly away to the rainbow in the sky…


 

8 komentářů u „Amiška“

  1. Pro každého je důležité něco jiného. Je dobře, že to tak je. Jinak by kolem nás mohly být jen pseudoslohové paláce novodobých zbohatlíků, lidí většinou bez srdce

  2. Nedopadlo to dobře… Popravdě řečeno s každým takovým zážitkem se rozhodujeme, že s chováním potkanů skončíme a pořídíme si želvy. Ty by přežily i nás.

Komentáře nejsou povoleny.