Ostří

Ostří ze všech nejostřejší.

Nůž ze všech největší.

Nůž s příchutí překročení hranic…

Nůž

Tak ten mám já!

Bydlíme v ulici plné řadových domů s předzahrádkami. Tichá ulička kousek od centra Brna, stromy, skalky, skalničky i kytičky. Během dne chodíváme uličkami a přilehlými parky venčit naší psí holčičku, Elištičku. Někdy narazíme na odložené poklady, někdy sami poklady odložíme a někdy…

Jdu uličkou a je noc. Noc plná měsíčního svitu, bude úplněk. Vítr šustí listím, tráva ševelí a Eliška jde tiše po mém boku. Pozdravím pokroucený strom, který s Kojotem zdravíme kdykoli jdeme okolo, opřu se o něj dlaní a povídám mu příběh dnešního dne. Sdílím a strom sdílí mlčky se mnou. Eliška si ňufá kolem plotu ve svém vlastním světě plném pachů a důležitých sdělení ostatních psů. Vítr zesílí a odežene pár mráčků, co na pár chvilek zakrývaly měsíc a záře se rozlije kolkolem. Březové lístky se rozechvějí tichou symfonií. Když tu se cosi zablýská pod keřem ve vedlejší zahrádce nově upravené.

Je to… Obrovský nůž. Úplně nový s dřevěnou střenkou. Bytelný. Messer jak má být. Zabiják. Zákuchák. Zeleniňák. A je nedotčený hlínou, na které leží, křoví ho napůl přikrývá, krev nevidím. Krev. Jak jinak má vypadat takový zabiják odhozený v křoví za měsíčné noci v klidné uličce? Svědek vraždy! Ale ne. Prostě krev tam není, fantasie jede naplno. Proč někdo odhodil takový nůž pod křoví upravené zahrádky? Nůž ani nebyl zabodnutý v zemi, jen tak tam ležel. A nevypadal, že by se v zahrádce podílel na vysazování nových květinek či upravování keřů. Vypadal netknutý. Záhada.

A tak každý den i noc chodím kolem nože a sleduji, zda ho někdo vezme. Mám v plánu ukrást ho a přidat ho ke svým nožům. Takový nůž rozhodně nemám. On si tu klidně leží, vidí ho každý kolemjdoucí včetně obyvatel domu a nikdo ho nesebere. Proč? Je v tom totiž malý háček. Zahrádka je upravená, bez šlápoty, a nůž je dobrý metr od plotu, rukou na něj rozhodně nedosáhnete. Ten, kdo nůž chce, se musí vloupat do zahrádky, nějakým způsobem překonat uhrabanou zeminu a nůž si vzít zevnitř. Možná to jde i tak, že když se vezme pořádný klacek, tak se nůž může přitáhnout. Možná… Hmm. To stojí za úvahu.

Následující den jdu kolem Lužánek a vyberu si dobrý dlouhý klacek a připravím si ho na plotě u vedlejšího domu rafinovaně na noc. V noci Kojotovi navrhnu, že půjdu s Eliškou, jako poslední dny každý večer. Asi se už diví, cože mám takovou chuť courat se po nocích s vlkem po boku. Ale já mlčím jako hrob. Je to mé malé tajemství. Jedno z mnoha.

V noci s tlukoucím srdcem a nic netušící Eliškou jdeme vyloupit zahradu od nože, jež tam už dobrý týden sám leží v dešti, větru a saharském slunci s tatranským sněhem. Co si takový nůž osamocený pod keřem a ošlehaný moravskými větry musí myslet? Jak to asi prožívá? Sto let osamění a čepel pomalu tupí ne/čas. Kdo mu podá svou ruku?

Vezmu klacek do ruky a Eliška to pochopí jako signál ke hře a klacek mi vytrhne a začne s ním tancovat. Pak ho zlomí a silné čelisti začnou klacek drancovat napadrť.

"E-liš-ko!" Tady si ani člověk nemůže ukrást v klidu osamělý nůž. Noc zdánlivě tichá se plní rámusem z destrukce klacku.

Vezmu zbylý klacek a prostrčím ho plotem. Jenže ouha. Rány z klacku, co se dotýká kovových latěk plotu, předčí mé očekávání a já v co největší tichosti vyndavám klacek ze šprušliček. Naše ulice je hrozně pozorná ulice! Důchodkyně o půlnoci za záclonkami sledují kriminální činy podvratných živlů, o tom při počtu rozsvícených oken o půl jedné v noci nelze pochybovat. Začínám se potit navzdory větru a mírných dvaceti stupních celsia. Zkouším to ještě jednou a Eliška mi zároveň zkouší podstrkávat několikacentimetrové kousky dřívek k házení. Naše hry jsou hry na ostří nože, jak vidím. Znovu plot dělá rámus, že by vzbudil i mrtvého. Vzdávám to. Nůž můj nebude. Ať si ho ukradne někdo jiný!

Doma vypovídám svou story Kojotovi. Frustrace pomalu mizí i s nadějí na tak skvělý nůž. Další večer jde Kojot s Eliškou sám, protože já už o noži nechci ani slyšet, natož ho vidět. Avšak Kojot se vrátí a i s nožem! Žádné velké přípravy, prostě nic a najednou nůž má. Záhada.

"Jak se Ti to podařilo?" Ptám se.

"Normálně. Prolezl jsem plot tou dírou, co navazují strany plotu, šel jsem po podsadě, abych jim nezničil tu uhrabanou hlínu a pak jsem si nůž podal a bylo to."

"A bylo to." Opakuji já. Jak prosté. A bylo to. No jak jinak.

"Je to nějaká Čína, má to měkké ostří a sice nůž hezky vypadá, ale uvidíš sama, jak se ti s ním bude krájet."

Od té doby sahám první po tomto noži. Je největší, nejlepší, nejkrásnější, nejsilnější, nejušlechtilejší, nejdobrodružnější, prostě nej!

Stejně jako můj chlap!

 

Nože

 

8 thoughts on “Ostří

  1. Hohó, ta závěrečná fotka je úžasná. Pro nože mám slabost🙂. Můj největší je půlmetrová mačeta …

  2. Můj největší má 36cm a je to ten, co mi Kojot přinesl🙂 Chystám se to ale probrat, některé nože vážně nepoužívám. Zvláště ty, co mají ozdobné ostří. Fakt nevím, na co bych to používala.

  3. černá vewiurrka

    Ty nože s tím ozdobným jak ty říkáš ostřím jsou perfektní na chleba, je to úzký profil. Pilkou s dlouhými zuby se řeže čerstvý a pilkou s malými zuby co maj na hřbetě tvrdý. A tou velkou pilkou se výborně řežou i příliš měké věci – rajčata například….Je to ověřená a mockrát vyzkoušená věc…ostatně se optej Kojota jaká je Czarna wewiurrka fanda do zbraní a tím pádem i do nožů….koneckonců je to prej nejstarší zbraň která se používá doteď…

  4. Krásnej nůž a krásnej příběh.Wu začal psát seriál o nožích a hodil k tomu odkaz na tvůj článek ,tak jsem tu a stálo to za to!

Komentáře nejsou povoleny.