O ohni

Na jedné malé louce vznikl oheň. Zvláštní na tom ohni byla schopnost tvořit, protože každý oheň má v sobě nejenom destruktivní, ale i konstruktivní potenciál. Oheň se za pomoci vzduchu, který mu dodával kyslík a země, která mu dodala látky ke strávení, rozhořel. Hořel dlouho, několik let. Miloval hoření jako činnost, rád si vychutnával stálost svých plamenů a horkost, která z nich sálala. Ohříval vzduch a zem a domníval se, že bude hořet navždy. Věčný oheň.

Hořel za deště a hořel za sněhu, hořel za krupobití a dokonce i pod vodou. Hořel intenzivně a protože věřil ve smysl svého plamene, hořel i když už neměl, co by tvořil ani co by strávil. Hořel jen tak. Hořel tak dlouho a domníval se, že bude hořet navždy. Jeden den však přišlo takové zemětřesení, že vzduch zmizel a země zpod ohně unikla. V té chvíli se zastavil čas a oheň, než mu došlo, co se stalo, spálil sám sebe.

Spálená zem v okolní louce vytvořila zdání mrtvé krajiny. Oheň doutnal dlouho. Domníval se, že bude doutnat navždy a jednou se třeba znovu rozhoří, protože to byl oheň, který věřil. Uhlíky praskaly, přicházely a odcházely bouře, vichr rval z uhlíků poslední život.

"Zemřu!" Lkal plamen. Idea ohně, prapůvodní ohnivá myšlenka byla tak silná, že téměř spálil svůj vlastní obraz tím, že cítil. Nemohu žít bez toho, abych hořel. Smysl ohně je nenaplněn. Cítil se tak dlouho, několik let. Umíral pomalu až… se ze žalu a bolesti nad ztrátou plamene zrodil vnitřní oheň a ten viděl dovnitř dějů a věcí. Dlouho se oheň srovnával s tím, že realita není to, co za realitu považoval. Tušil, že okolní krajina má i jisté energetické rysy, nikdy je však docela jistě neviděl. Teď však věděl.

Vedlejším projevem takto transformovaného plamene byl život bez plamene projeveného, život bez ohně. Dalo se tak žít, i když už původní vzpomínka ohně tak nebolela. Vnitřní oheň je také v pořádku, sice ho nikdo nevidí, ale smysl v tom jeden vidí, takže tedy dobře. A když se setkal s reálným ohněm, jeho stav byl takový, že se nikdy nespálil, ale ani nikdy nerozhořel. Oheň už nevnímal, zahlcen vhledem. Myslel, že to tak bude navždy. Vnímal intenzivně. Ideu vnitřního ohně postupně vzal za svou a už ho nebolelo nic.

Postupem času však přišla velká voda. Spáleniště zalila a vnitřní vnímání ohně neutralizovala. Spáleniště pod vodou bylo dlouhou dobu jen spálenou krajinou. Za nějakou dobu proud vody zanesl semínka do spálené trávy, která smísena ze zemí utvořila plodnou půdu a oheň postupně přijal za svou ideu vody. Smísit se s vodou je krásné, je úplně naplňující najít smysl v bytí vodou. Jediné, co cítil, že pokud bude vodou, už nemůže být ohněm. Oheň pálí, voda příjemně chladí. Už nikdy nebýt ohněm! Věřil v sílu svého rozhodnutí a změnil celý svůj život.

Až jednou si na okraji vodní plochy někdo postavil živý obraz. Byl na něm zobrazený plamen, vzduch, země a obraz ukazoval bývalé možnosti tvořit a pálit. Vodní plocha odrazila obraz do hlubin a voda-oheň se rozpomněla. Vyděsilo ji to. Identita vody byla ohrožena. Dlouhé uhasínání spojené s několikaletou bolestí vyšly na povrch a na hladině se zobrazily vzpomínky, zvláště šok po změně vnějšího plamene na vnitřní oheň a s tím spojené jevy. Voda bublala, syčela, drnčela a řvala. Vzpomínala si. Zvláště si vzpomínala na bezelstné neurvalosti a zlomyslnosti některých živitelů ohně.

A majitel obrazu do vřící vody zahalekal: "A teď Tě tu, milá vodo, budu strašit až do konce Tvých dnů nebo dokud se neodstěhuješ. Vždycky jsme spolu dobře vycházeli, ne?" A odplivl si zlomyslně do vody. Voda to odrazila, jako správná vodní hladina, hnout se z místa však nemohla. Plivanec zůstal.

Tím se začíná v praxi realizovat dokonalý odpor protikladů, protože oheň bude vždy vodu odpařovat až bude syčet a voda se bude vždy snažit oheň zhasit, až bude praskat. Nic mezi tím. Co na tom, že to kdysi bylo jinak…

Nic nevydrží věčně.