Dráma na sobotu

Považuji se za celkem zdatnou kuchařku, zvlášť napoprvé zřejmě aktivuji všechny své síly, takže první pokus od většiny jídel je dobrý. Je to stejné, jako když řeknu, že jsem celkem zdatnou řidičkou a tím mobilizuji všechny své síly pokaždé, když vlezu na silnici a čtyřicítkou váhavého svátečního řidiče štvu kolemjedoucí vyježděné šíbry, kterým dělám dobrou službu, protože kdy už jindy mají své klaksony nabrousit, než projížděním v piruetách kolem mně. Díky tomu znám vcelku dobře možnosti různých tůtátek a rozšiřuje mi to obzory.

Někdy ovšem se mé napoprvé trochu nevyvede.

Ráno se vzbudím brzo, do práce jdu až od desáté, takže chci spícího Kojota překvapit uvařeným obědem, protože čas od času má taky jenom kus párku s chlebem a já mám sice špatný pocit, že chudák nemá vařeno, ale časové možnosti jsou neúprosné a někdy také musím odpočívat. Dnešek měl být jedním z těch párkových dnů, ale dobrá žena vyskočí a ještě před odchodem do práce uvaří, aby její chlap nehladověl. Uvařím rovnou dva druhy jídel z mořských plodů, podařilo se koupit za dobrou cenu, tak si uděláme mořský den. Kojot vzbuzený po čuchu jde do kuchyně a rovnou k snídani si dáme kousek oběda.

V práci mě najednou překvapí sms, ať rychle volám domů a na druhé straně linky Kojot otráven jídlem pomalu odchází hnán rychlými zvracecími reflexy, leč na zvracení je příliš pozdě – je čtyři hodiny po snídani. Okamžitě se sbírám a jdu se omluvit z práce. Po větě: "No držet vás tu nemůžu," si pomyslím cosi o tom, že chlapec ví houby o zodpovědnosti a netuší, co to je postarat se o druhého, přičemž odpovídám, že opravdu nemůže. Během dvaceti minut jsem doma a spěcháme s omdlívajícím Kojotem na pohotovost.

"Kde vás to bolí? Tady?" Ptá se lékař.

"Nebolí mě to nikde, točí se mi hlava, mám brnění po celém těle, špatně se mi dýchá a mám náběhy na zvracení, ale není co, protože jídlo už je strávené."

"Tady vás to bolí?" Lékař zřejmě neslyšel.

"Nebolí mě nic, je mi hrozně zle, brní mě celé tělo a špatně se mi dýchá. Také se mi točí hlava."

Na lístečku je následně napsáno: bolesti břicha, vyzvracel jídlo, gastroentreitis acuta. Lékař oškatulkoval nemoc a tak zřejmě ví, co Kojot cítí, jinak to snad není možné. Případně je nahluchlý nebo nablblý, Kojotovy šedivé rty těžce dýchají a injekce Algifenu do zadku mu zřejmě pomůže tak na bolest hlavy. Rozbor krve říká, že reakce na jídlo je netypická, ale máme jistotu, že Kojot neumírá a tak po zaplacení poplatku se šouráme domů.

"Dal bych si něco sladkého, něco…" Otrne Kojotovi. "Tělo to zřejmě potřebuje, je zesláblé." Rozumuje dál. Citovky jsem předvídala už v pátek, kdy jsem si tipla, že tento víkend mě určitě nemine první pokus dukátových buchtiček se vanilkovým krémem. Zatím jsem vždycky dokázala navrhnout takovou variantu jídla, že na buchtičky se nějak nedostalo, ale vím, že tomu neuniknu. Unikám už rok a půl, ale nelze to protahovat do nekonečna, zvlášť když Kojot buchtičky miluje. Blíží se roční výročí svatby a já musím být dobrou ženou, říkám si a podléhám času, který tak slastně plyne.

Buch-tič-ky s kré-mem. Vždycky, když jsem je jedla, jsem je nesnášela. Malý blbý buchtičky s pudinkem, bez chuti a zápachu, kus polystyrenu. Jak já miluju brambory na loupačku s máslem a solí… Já vůbec miluju takové typy dvojích chutí – sladké brambory se solí a máslem, sladkokyselé pokrmy, vždycky, když trnou zuby i jazyk a pak se to rozleží. Kojot – sladké, sladké, sladké, kaše a placky na sto způsobů, buchtičky, buchýtky, steaky a fazole.

Náš věčný boj – čočka na sladkokyselo kontra mexické fazole, které pravidelně končí jako fazole na sladkokyselo, protože je neumím udělat. Při otázce:"Tak jaký jsou ty mexický fazole?" Pravidelně dostávám odpověď, že jsou to dobré fazole na sladkokyselo. Dobré… Ne skvělé nebo výtečné, pouze dobré… To by to jeden hodil do koše. Je to to samé, jako když jsem udělala boršč a Kojot na to odvětil, že si dosud myslel, že boršč je hnědý a tohle je… červené. Pravda, i já jedla hnědé boršče, ale protože zatím nezvládám taktiku gulášových základů, tak byl prostě červený. Byl chuťově skvělý, ale stejně už jistě chápete, že při prvním pokusu o jídlo mobilizuji všechny své vědomé i nevědomé síly, protože chci dostat alespoň chvalitebně za jídlo, které bude doufám zhruba odpovídat názvu.

Tentokrát jsem si opět obavami netipla váhu mouky a radši převážila na váze mnou odsypaný odhad. Ano, nevědomé síly jsou zmobilizované, odhad 400 gramů mouky byl přesný na gram. Váha ukázala 400 gramů nachlup a Kojot nad mou šikovností pokýval hlavou. Tři kuchařky nedaly odpověď na to, jak buchtičky dělat, natož pak jak dělat ten krém na ně. Zato mám recept na české buchty od čtyř autorů. Až dvaadvacet let staré Receptury teplých pokrmů od dvojky Syrový-Nesvátal vydaly své tajemství. Kam se hrabou moderní kuchařky! Není nad zděděné praktické knihy. Jednou napíšu článek o vyfikundacích našich babiček, protože mám kuchyň vybavenou nejmodernějšími stoletými prostředky a takové šikovnosti už se v dnešní době nevyrábí. Pokud už ano, tak z plastu a ne z kovu, aby náhodou dalších sto let nevydržely.

Kvásek vzešel, citronovou kůru nahradila kůra posledního dostupného pomeranče a maličká kovaná dózička se dřevěným držátkem na rozpouštění másla připomněla kuchařskou alchymistickou laboratoř. Ó, jak já se ráda dotýkám těch dokonale vymyšlených výrobků. Podle posledního sčítání vajíček mi z původních pěti zbyly po zadělání těsta tři kousky a protože jsem našla recept na šodo, zkusím šodo. V životě jsem šodo nejedla, tři deci vína nemám, ale je tam dolihovaná medovina, za syrova nepoživatelná – špatný kup, šup tam s ní. Cukr, žloutky, vanilková příchuť a kvedlat. Našla jsem v příborníku jakousi skákací věc, ve vodní lázni šlehá směs jak o život a mé první šodo se zahušťuje. Ó vy babičky, vy jste si to uměly zařídit.

Kojota mezitím z postele přilákala vůně buchtiček v troubě. Co už jiného by ho mělo udržet naživu po děsu z mých sekaných mořských ďáblů než pokušení mých buchtiček se šodo. Prý něco takového v životě nejedl a mám to dělat víc než často. Jo, bič, ten si na sebe umím uplést dobře. Napodruhé už to možná místo skvostu budou klasický buchtičky, ale co už. Hlavně jsem se zase nevešla do názvu, ale výsledek je pozitivní. Zase se můžu prsit, že dobře vařím a tím překonávat strach, že uvařím blbě a nebude Mu to chutnat. Je to náročné mít doma fajnšmejkra s dokonalou chutí. Já vím, že má pravdu, ale já to prostě klasicky dochutit nedokážu. Mám každé jídlo jiné. Možná proto se mi i každé povede, protože je to mé první.

Jenom mořské plody mě nějak vypekly, holt nejsou vocaď zdejší a babiččino nádobí na ně není zvyklé… Nějak si to omluvit musím.

2 thoughts on “Dráma na sobotu”

  1. BorščS tím borščem to bylo ale neštěstí. Já vůbec nejsem takový znalec jídla, jak si Lucienne myslí. A do té doby jsem jedl ty gulášové polévky, které o sobě tvrdily, že jsou boršči. Správný boršč má být přesně takový, jak jej Lucienne tehdy udělala – a byl naprosto senzační! Takže jsem skutečný boršč poznal až díky své ženě.Senzační, poctivý, krásný, červený boršč…Už je to dlouho, co jsem jej měl naposledy, ale na tu chuť stále vzpomínám…Ale stejně – vzpomínky by se měly posilovat, aby nakonec přeci jen nevybledly… 😉

Komentáře nejsou povoleny.