Polovina školy za mnou

A celý život přede mnou. Co dál? Diplomka, pár státnic a kupa zkoušek, možná dvě kupy, každý semestr jedna. A pak… Co bude pak?

Nevím. Hledám. Hledám teď, abych mohla za rok na co navázat. Kde je ten surový diamant ve mně? Z čeho mám největší radost? Co je v té mé nestabilní nádobě jménem Lucienne trvalé, jen lehce měnící se, co zůstává?

Láska?

Tak možná ještě před pěti lety bych něco takového řekla. Teď už ne. Láska má takových příchutí a podob, že sjednotit ji jako pocit z konkrétna je nemožné. Nelze ji specifikovat jako krátkodobý, střednědobý a dokonce ani jako dlouhodobý cíl. Je to průběžná materie, někdy pocítitelná, jindy neviditelná, ale rozhodně abstraktní.

Optimismus? Ne. Optimismem neoplývám. Možná tam někde je, ale domnívám se, že optimismus zůstal kdesi v době mých dvaceti let. Rozhodně nebude líp a aby nebylo hůř, je třeba se postarat o to, aby v budoucnu bylo alespoň stejně. K tomu patří péče o tělo a duši, sféra časté mé marnivosti, zvláště skryté. Ano, stává se mi to, ta touha po dokonale vyladěné duši a stejně dokonale vyladěném těle, okrášleném drahými šperky, opatlaném neméně drahými krémy a líčidly, opečovávaném posilovnou a maséry a jako bombonek mé vlasy pod ramena ještě trochu prodloužit, tak k pasu a tak dále, jo, ještě tak prsa šestky a jsem úplně dokonalá. Pak si stoupnu před Kojota a ten mi řekne, že jsem krásná. Vůbec nic na sobě nemusím měnit a chce, abych to byla stále já, že mě miluje ve všech mých proměnách. Sny o dokonalosti se rozplývají a abstraktno jménem láska mě oplývá kolem boků jako neviditelný šátek. Hebký, plodný, léčivý šátek.

Teď ještě ta duše. Co duši činí krásnou? Dokonalou? Setkání se s druhou polovičkou? Duchovní cesta? Pročištění sebe a svých tajných komnat? Poznání? Sebepoznání?

Dříve jsem žila obklopena květinami. Říkali mi: "Kdo se o ně bude starat?" Odpovídala jsem, že se o ně postarám sama. Kytky jsem časem rozdala, zbyly dvě a nyní žiji obklopena zvířaty. Paradoxně mi nechybí samota květin a soukromý prales. Zvláštní je, že ani soužití s mužem mi nečiní problém. O testu žehlení trenclí* jsem neměla ani čas uvažovat a už jsme byli svoji. Žádné kdyby, možná, třeba jo, počkáme několik let a uvidíme. Prásk ho a rovnou nafurt. Není čas na pochybnosti a pak už to jede, rychlodráha z měsíce na měsíc, kolem těla sviští vítr a kdo se nedrží, spadne. Kdo neolejuje, spadne taky. Pro olejování je třeba se pustit oběma rukama a risknout pád. A tak je neustálá údržba a opatrnost věrná risku a budoucnosti, která nějak dopadne. Důležité je, jak si vycházíme vstříc a jak o sebe pečujeme navzájem, ze dne na den bavlnka. Abstraktno lásky přichází z dobře opečovaných vztahů, které se vyvíjí.

Tak jsme oba jiní a stále stejní, hledáme co nás bude bavit a čemu se budeme věnovat – společně. Kojot půl roku drtil esperanto, nyní uvažujeme o němčině a ruštině, já ještě o angličtině, která pomalu zapadá do nevědomí. Mám risknout jazyk ještě u práce a školy? Stíhám sotva vymazlit pár potkanů a domácí práce. Jen je člověk vymazlí, tak umřou. Domácí práce neumřou nikdy, stejně jako daně, tím jsem si vcelku jistá, ale potkany mám radši.

Baví mě psát a to stabilně. Občas mě napadne psát články do tisku, do měsíce mě to přejde, protože odvážná jsem jen chvilku. Baví mě zkoumat realitu, pokud tedy nepadám na hubu. Ráda bych se znovu rozečetla, byla to má letitá vášeň a teď spím díky určitému duchovnímu zlomu už čtvrtým rokem. To už radši vařím, než bych si četla. Pamatuji si, že mě to bavilo, kdysi. Ale tolika cizích myšlenek zřejmě nejsem schopna přijmout…

Baví mě poslouchat muziku. Místo původní klasiky a folk-rocku poslouchám metal a i tam přitvrzuji. Na kytaru se práší a možná by nebylo od věci ji prodat, protože se k ní těžko někdy vrátím. Nebyla jsem ani podprůměrně dobrá a Kojot má velmi dobrý sluch, takže bych ho svou neschopností udržet rytmus jen nervovala a na to zase nemám nervy já.

Čas od času jsem tvořila věci rukama. Sem tam nějaká kresba, malba, korálky a bavlnky. Nic stálého, jen nárazovky. Nápad, potřeba, realizace a pak pryč. Dosud si tvořím své rituální předměty sama. Možná bych si mohla víc hrát.

Jednou stálicí je také práce s energií a ovlivňování myslí. Tohle řadím do kultivace duše, i když je to možná zvláštní kategorie. Nějak s vlastními schopnostmi vyjít musíte a nejlepší je reagovat na impulsy okolí, zejména přírody a v ní žijících vědomí. Vzhledem k tomu, že se to samoustavilo a nespadám pod žádný proud, nebudu se nijak škatulkovat.

Pohyb? Jsem statický člověk a na svět se dívám z jednoho místa, přičemž prozkoumávám detaily. Čím víc se snažím zapadnout do běhu ostatních, tím víc se brzdím a pak mě to trápí. Nemám z běžného pohybu po městě a kreativního vnímání památek či poletování z místa na místo na zájezdu radost. Pro mě je to nátlak, který těžko snáším. Přesto jsem už trošku zcestovalá. Na Afriku nezapomenu, stejně jako na Gibraltar a Alpy. Na cestování zřejmě kostnatím, moci někam jet a tam chodit do kopce a z kopce a lítat po památkách, to ve mně nevyvolává žádné pocity. Tak možná moře a jeho proměny, možná nějaký kus země, který je něčím zvláštní a ten prozkoumat. Hlavně ne povrchní komplexita "viděl, viděl, viděl" a to za týden.

Když mám sebe konfrontovat s biologickými hodinami, tak se na nic necítím. Žádná touha. Teď budu ještě rok studovat, pak se uvidí. Snad se to změní. Zůstává touha pečovat o naše zvířata a vytvořit domov Kojotovi.

Dívám-li se na svůj blog, čím dál víc narůstají pohledy na duchovní rozměr světa, který rozvíjím různými směry. Zřejmě to není jednoduché čtení pro běžného čtenáře uvyklého běžnému světu. Cením si stálých čtenářů, kteří se vrací a čtou ta poskládaná slova. Vím o lidech, kteří mě čtou od začátku a mě to těší. Po těch všech peripetiích, kterými jsem prošla, zůstali a jsou trpěliví, za těmi všemi IP adresami se skrývají běžná jména neobyčejných lidí, kteří rádi chodí sdílet můj život.

Není to malý zázrak? Tohle všechno jsem já, tohle všechno jste vy, kteří to teď vnímáte a čtete. Přemýšlíte nad tím nebo to pouštíte z hlavy. Reagujete. V duchu i v komentářích, vzkazech. Zase o mně víte o něco víc. Kdo vlastně jsem?

Možná to víte líp, než já. Sama se hledám a často nacházím jen sbírku barevných sklíček, co vytváří barevné iluze v matné šedi běžného života. Prázdnota za nimi a kolem nich. Nekonečný kruh a v něm – bod. Okamžik. Jak nicotná jsou z hlediska bodu všechna slova.

Co je to proti vesmíru…

 

 

*Test žehlení trenclí: Podívej se na něj a popravdě si odpověz – dokázala bys mu prát smradlavý fusekle a žehlit trencle? Jestli ano, jdi do něj!

3 komentáře: „Polovina školy za mnou“

  1. Obdivuju, jak pečlivě a poctivě jsi zhodnotila a popsala svůj aktuální stav a pohled. Jak úplně – to jsem nikdy ani nezkoušel, vždycky jen útržky, jedna oblast… zabrat celé stojí příliš energie. Alespoň mě :). V hudbě taky přitvrzuju – asi reakce na tvrdnoucí svět. Pohyb? Totéž, raději někde být, než někam jít…Dobře že psaní Tě pořád baví ;). A je v něm posun, velký (do hloubky, stylem i obsahem), od dob článků u blondýny :).

  2. Různovnímání věcí…Napsala jsi, že jsem „půl roku drtil esperanto“. Po pravdě řečeno, kdybych půl roku drtil esperanto, tak bych ho už dost slušně ovládal. Vydrželo mi to asi měsíc a pak další dva, kdy jsem se do toho občas podíval. Jen si nejsem jist, jestli šlo o nedostatek výdrže jako obvykle, nebo mne prostě odradila mentalita esperantistů…Ale proč to píšu – lidé jsou spolu, něco dělají, nějak vnímají sami sebe a toho druhého a stejně dochází k tolika zkreslením…Nicméně, jak napsal Wu – dobrý, upřímný a poctivý článek. Asi bych se měl taky zastavit a pověnovat se dušezpytu…

  3. Díky2Wu:Jsem ráda, že chápeš, cítíš, o čem mluvím. S tím psaním – už tím, že se sebou pracuji „v hlavě“, mám mnohem častější výkyvy, než lidé, kteří takto nepracují, zapomenou a žijí dál. Já budu teď ještě nejméně rok vzpomínat a zpracovávat. Pak možná budu mít do budoucna méně výpadků i s těmi dary, co mám. Pro běžný život takový dar žádná slast. A někdy to prostě nejde psát, nejde dělat nic. Sám jsi říkal, že se to vrátí, vrátilo se. Zřejmě to je opravdu stabilní část mě.A díky za pochvalu článků. Nebýt Arsinoe, nikdy bych nepsala. Byla bych příliš ve svém světě, příliš uzavřená na takový styl projevu, se kterým jsem se v praxi nesetkala. Myslím, že to byla osudová výhybka, která mě dovedla k jedné stálici v mém aktuálním životě.2Kojot:Nevím proč, ale přijde mi Tvůj popis esperanta a dál jako popis mých ručních prací. Nápad, potřeba, realizace a pak pryč. Rychlé aktivity s rychlými výsledky. Ano, mám přehled, celkově vzato to dál za to nestojí, jedeme dál. Je to tak?Ad. poctivost a upřímnost: článek byl tak upřímný a poctivý, jak se jen na netu dá. Kdybych šla hodně do hloubky, přibylo by ještě pár odstavců a nějaké detaily, ale to už je moje soukromí…

Komentáře nejsou povoleny.