Koloběh spirituality

Nové víry se rodí a zanikají. Kupříkladu v knize Svět dávných slovanů od Zdeňka Váni se můžeme dočíst: "Podrobné svědectví o kultu Svantovitově i o jeho zániku přinesl dánský kněz…"

Jak je vůbec možné, že dojde k zániku silného kultu či božstva? Jak mohlo křesťanství tak dodupat pohanství, že ani historikové nenajdou žádné zvláštní zprávy o stavu minulém a to včetně archeologů? Vždyť i sám Váňa píše, že se na našem území skoro nic nedochovalo, ale když se Perun uctíval na východ a na západ od naší kotliny, zřejmě se uctíval i u nás. Další příklady můžete vzít odkudkoli z jakéhokoli vyvíjejícího se či opuštěného náboženství.

Je to opravdu o tom, čí bůh je silnější? Nehrají v tom roli takové faktory jako peníze, agrese, podrobení si území a obyvatel, přikázání ohledně sexu či dostupnost potravin popřípadě vlastního života? A je to potom ještě o vyšších duchovních potřebách proti nižším, fyziologickým? Které mají přednost?

Podle mých zkušeností jde vzkřísit systém přesvědčení či víra, pokud člověk chce. Bylo-li pohanství vytvářeno na sílu a domnívají-li se archeologové a historici, že některým bohům se obětovali kromě běžných obětin i lidé, přičemž oběti a komunikace s bohy sloužily k upevnění fyzického života na zemi, k větší moci a porobení protivníka, jak to, že se pohanství neudrželo? Protože přes to všechno bylo milejší obětovat své bohy než svůj život? Lze vůbec sílu víry asimilovat do víry jiné, diametrálně odlišné?

Jistě, někteří svatí jsou pokračovateli bohů pohanských a v některých idiomech, převážně slovenských, bohové zůstali. Není to málo?

Je tolik kultů a větví, které vznikají a zanikají se svými lidmi a už nedojde ke vzkříšení. Bůh umře, pomlet jinými bohy. Nějací jistě zbydou, aby převzali jeho funkci a místo ve společnosti. Ať je to jak chce, vždycky staví na hrobech jiných bohů, těch, které lidé opustili.

Tohle totiž vidím jako prazáklad všech opouštění věr – člověk už nechce sám od sebe, nelze ho v objektivních podmínkách jeho subjektivního světa donutit či přimět k uctívání daného boha či bohů, sám z toho nemá ani radost, ani užitek, jen starost. Dává mu to méně, než bere a boj mezi bohy je prachsprostý obchod.

Bohové prostě umírají na člověka…

Člověk je totiž pořád stejný, ať je krocen jakýmikoli bohy.