Řešení problému, jehož se nelze dotknout

Ožehavé problémy vyžadují zvláštní typ přístupu – přistoupíte-li příliš blízko, palčivost vás sežehne a místo práce s problémem nastává čiré zapomnění. Problém padne do nevědomí a tam tropí psí kusy, přičemž vlastně ani nevíte, co vlastně je to, co pálí. Nevíte, protože to není jednoznačně identifikovatelná věc či čin, je to komplex propletených situací a pocitů. Pokud se sebou duchovně či magicky pracujete, čas od času se něco takového vynoří a je třeba to zpracovat. Koneckonců nikde se nedočtete, že taková cesta je procházkou růžovým sadem.

Možná vám pomůže třeba následující technika, kterou jsem při práci s právě takovým problémem využila. Není z žádné knihy pod záštitou velkého jména, ale mně fungovala. Jednoho dne prostě vyplynula z hrátek ze slovy.

Představte si bod, kde je to, co vás sužuje. Nedotýkejte se toho. Je třeba poodstoupit od věci, abychom ji viděli jasně a ve všech aspektech. Vezměte si proto k ruce tužku a několik bílých papírů.

Nakreslete bod. Pomyslně ukročte do levé strany o jeden krok. Vciťte se do svých pocitů. Co vidíte směrem ke středu? Co cítíte? Jaká slova vás napadají? Napište je k bodu, čárce prvního úkroku na papíře. Postupujte tak krok za krokem, pište si na papír pocity a po nějaké době budete mít pocit, že situace oběhla kruh. Já ho měla u osmého levého kroku, vy ho můžete mít u prvního či třetího, šestého… Není jiných hranic než vašich vlastních.

Následně jsem šla doprava a krok po kroku jsem poznávala s odstupem co to vlastně je. Scénky a pocity byly diametrálně odlišné. Udělala jsem opět osm kroků. Nejvzdálenější krok je okraj jádra.

Potom jsem šla nahoru a naposledy dolů. Vznikl mi soubor 4×8 úhlů pohledu, se kterým jsem následně pracovala tak, že jsem je spojila spirálou od středu levého prvního kroku směrem doprava. Vznikla mandala o 32 krocích, přičemž vždy 4 kroky různých stran na sebe logicky navazovaly a ukazovaly jeden aspekt jádra.

Při pohledu na mandalu byla jasná jedna věc – scénky kopírovaly základní úchopy reality, ať psychologické či magické v klasickém rozdělení.

Doleva – introspekce, mé pocity k sobě, dovnitř, západní směr, voda.

Doprava – činy, situace, opakující se vzorce chování, extroverze, akty navenek, východní směr.

Nahoru – duchovní cesta, tvorba, přání, touhy, sny, severní vítr.

Dolů – země, sex a jeho kultivace, existence, hlubiny, odkud se bere energie a síla, jižní slunce.

Na další aspekty, třeba po úhlopříčkách, jsem už neměla sílu a motivaci, i tak se mi výsledek zdál dost jednoznačný, respektive konečně je zde jednota v terčové mandale, kterou lze uchopit mnohost aspektů.

Práce samotná je dost energeticky náročná, chce to minimálně hodinu naprostého soustředění, ať z toho vychází relevantní výsledky, přičemž předpokládám, že už dotyčný má praxi s vyciťováním vnitřních pocitů. Pro začátečníka tak maximálně zkusit pocit z každého směru, protože je opravdu těžké udržet konzistentní směr koncentrace a výdrž v nemyšlení určitým směrem. Díky tomu, že mám cvik ve čtyřech denních adoracích do světových stran, navázaly vjemy na vyciťování stran a následně při práci s mandalou se mi odrazily vjemy i do běžného denního rituálního života.

Jako každá introspektivní práce potřebuje svůj čas, zde to platí stejně tak. Nechte projít každý symbol či znak svým srdcem, vyjádřit svůj pocit tak, jak ho zobrazuje, následně nastává jakýsi druh gnóze či pochopení, který se projevuje specifickým pocitem. Po zpracování příslušného symbolu dochází k posunutí roviny porozumění sobě a okolí.

Domnívám se, že technika je natolik obecná, že ji lze použít u všeho, pokud se naučíte porozumět výpovědím vlastního vědomí a podvědomí a budete se snažit prožívat víc než analyzovat – mé směry a jejich identifikace jsou pouze orientační, každá osobnost je individualitou s vlastní strukturou.

Osvědčilo se mi nemyslet a využívat intuice. Na této rovině zřejmě rozum nemá moc co říci. Pochopitelně se mi vnitřní práce odrazila ve snech a to poměrně vlídných a učesaných, přestože pojednávaly symbolicky o věcech odmítnutých.

Nechte si po té šichtě také něco hezkého zdát…

One thought on “Řešení problému, jehož se nelze dotknout”

  1. Hezké. Připomíná mi to techniku hodnocení „uměleckosti“ (hezkosti) reklamního díla, kdy změnou měřítka, v tomto případě poodstoupením od monitoru o několik metrů dozadu, nebo do strany dojde ke změně vnímání díla (obrazu, stránky letáku, atd.) a k testování jeho požadovaného účinku. Změna měřítka je obecně velmi dobrá metoda pro zkoumání čehokoliv. Přiblížení a oddálení poskytuje různé vjemy. A nemusí se jednat jen o naše nitro. Metoda v článku je ovšem velmi zajímavá.

Komentáře nejsou povoleny.