Druhý svatební den

Lidi, jak já se těším. Těším se snad víc, než na svou vlastní svatbu, kdy jsem byla víceméně jak ve snách a kolem mě se lítalo, aby bylo všechno jak má být. Vždycky jsem výročí tak trochu flákala a bála jsem se, že i tady na to budu zapomínat a na svatbu si vzpomeneme tak čtrnáct dní po ní. Není tomu tak.

Ten hřejivý pocit mě oblévá celý hrudník a i ruce, pak se přesune do bříška a motýli začnou poletovat. Svět zrůžoví. Těším se. Těším se na svého muže, až se obejmeme a budeme jen tak spolu. Na svatební obřad, který si znovu prožijeme a druhou svatební noc, která bude určitě stejně tak úžasná, jako ta první. Pravda, že jsem si nikdy nepředstavovala svou svatbu a ani jako holka jsem si neujížděla na dokonalosti svatební noci. Bylo mi jasné, že chlapi se prostě opijou a pak to nestojí za nic, jak z vyprávění znám. Já tohle o své svatební noci říci nemohu, protože byla nádherná. Celé to bylo krásné. Pohádkové.

Přemýšlím, co uvařím, co mu nejvíc chutná a váhám… Přemýšlím, jak vyzdobit byt, jaké drobnosti a doplňky kam dát, aby to dokreslilo atmosféru. Koupila jsem dneska úžasnou svíčku, večer si jen tak sedneme do ztichlého bytu, potkani budou vedle nás pobíhat, Eliška na ně bude funět a bude nám krásně. Možná si i dáme sklenku něčeho ostřejšího, i když na svatbu se pilo jen nealko. Možná bych to ani tím alkoholem nekazila, nebylo to k němu potřeba minule, proč to dělat teď.

Vytáhnu schovaný svatební dort ve dvou verzích, protože jsme dostali dva, oba byly úžasné. Upeču Kojotovi jeho milované vanilkové rohlíčky, které se rozsýpají na jazyku, možná udělám nějakou tu obloženou mísu či chlebíčky. Ale – vlastně kromě symbolického dortu nic víc nepotřebujeme než – nás. To úplně stačí.

V životě mě nikdo nemiloval tak jako on. Cítím se po celý rok tak nádherně… Je to ještě krásnější pocit než před svatbou, kdy jsme pořád něco upravovali, lakovali, malovali, přendavali zleva doprava a zprava doleva a na nějaké zastavení a prociťování jsme moc času neměli. A najednou už jsem byla Kojotinka.

Čím déle spolu jsme, tím je to krásnější. Já svatebním výročím žiji už dlouho a stále zbývá nekonečných dvanáct dní. Už jen dvanáct dní. Jako dvanáct měsíců, které pokaždé přinesly něco nového, veselého či smutného, ale našeho.

Každému přeji, ať najde svou druhou půlku, stojí to za to.

11 komentářů u „Druhý svatební den“

  1. Zřejmě jsme se nepochopili, Vlado. Budeme mít s Kojotem první výročí naší svatby. Za dvanáct dní. Oba jsme se brali jako svobodní a bez závazků, je to tedy první svatba a já vzpomínám, jaké to bylo a jak se těším na to výročí, kdy si to rituálně zopakujeme, bude to naše „druhá“ svatba 😉 Vzhledem k tomu, že jsme si všechno vymysleli sami včetně rituálu realizovaného duchovní od Unitářů, můžeme si vymyslet další rituál, nám pro radost. Měli jsme totiž církevní svatbu 🙂

  2. 2vlada:Ty rejpale 🙂 Tak příště používej takový smajlíky, abych to pochopila i já.2Kojot:Pšššt… Až Ti nastavím ouško, tak mi to tam můžeš pošeptat 🙂

  3. 2Daves:Ano. Svatba je v první řadě spojení dvou milujících se lidí a není o alkoholu. Byl to skvělý nápad a tomu, kdo nemá oslavy kulturně provázané s alkoholem, bez kterého by to „nebylo ono“, tak mohu takový postup vřele doporučit.

  4. Odbourala bych teda nejen alkohol, ale i jidlo, hosty, muziku a ostatni tradicni svatebni propriety (pokad je svatba spojeni dvou milujicich lidi, muzou si ho provest uplne jinak, po svym…)

Komentáře nejsou povoleny.