A mnozí efektové…

Praktické zasvěcení se může odehrávat jakkoli. Mám to štěstí, že má realita miluje zasvěcení. Já jich mám desítky. Co desítky! Stovky! Hromady neuvěřitelných příhod na které nestačím čubrnět. Jedna věc je dívat se na běžný svět magickým pohledem zázraky oslněných očí, věc druhá je pár facek studeným mokrým hadrem tolikrát za sebou kolikrát potřebujete, abyste se probrali a uvěřili, že co se vám děje, je zase další zatracený zasvěcení.

Věc magická…

Nu, mám vcelku otužilý ksicht po těch letech náhod, jen tak něco mě nerozhodí a naopak, snažím se z magických brýlí vyvléci a nevidět co to jde. Vidět je únavné. Čím víc nevidím, tím víc se mokrý hadr druhé strany reality snaží. On to má snad na body. Stáhne mě na svou stranu? Dostane svačinu zdarma nebo tak něco. Týden nejedl, zřejmě. A tak chodím běžným světem a náhody se mi dějí. Pochop je, pochop! No tak!!! Slyšíš??? Nebuď hluchá! Tady!!! Hééééj!!! May I have your attention, please…Thank you… Hlasem stoletého, lehce arogantního, anglického sluhy, který je zde pro mě.

Po krušném létě začal podzim. Nastoupila jsem do druhého ročníku a to znamená, že nastal diplomky čas a za příznivých konstelací tu za rok napíši, že mi můžete jít na promoci. K úspěšnému ukončení školy patří i návštěva místní knihovny, bohatě oděné do studentů, protože většina literatury je k mání jen a pouze prezenčně. V biologické studovně, kam se mi samoodkázala všechna žádaná literatura, je personál, u kterého po několika žádostech skromně doufáte, že když už nepomůže, alespoň neuškodí. Nutno dodat, že právě takový personál, netečný, nezajímající se o potřeby čtenáře, hrající si solitaire a internetové hry, je tím pravým prostředkem pro magickou verzi reality a zaujmut zcela vlastní rozkoší z her, zvláštním způsobem postrkuje reality jiných. Nelze se za to na ně zlobit, jsou jen prostředníkem, když se na to člověk podívá z nadhledu, který postupně získá. Děsivé je jen to, že vůbec vznikají takové náhody a mimoděk získáváte úplně jinou informaci, než pro kterou jste přišli.

„Dobrý den, jsem zde poprvé, mám tady nějaké objednané knihy na prezenční výpůjčku. Mám jich hodně… Kvůli diplomce."

Slečna zvedne oči od karet, otráveně zvedne i své tělo a z nějakého otevřeného regálu vezme pár knížek, zhruba deset kousků a podává mi je. Už pohledem nesouhlasí počet s tím, co jsem čekala.

„Nemám tu ještě nějaké knihy?" Ptám se.

„Ne. To je všechno." Říká ona a odvrací se zády – usedá k solitaire. Odcházím a hledám si stůl se zásuvkou. Na stole probírám podané knihy a v podstatě kromě jedné, která je dobrá ke slovanské magii, a druhé, která je dobrá na exorcistické aktivity, se mi k diplomce ani jedna nehodí. Český magický svaz je jednoduše – svaz kouzelníků. O mých magických sdruženích ani štěk. Sedm příruček dokumentace tohoto svazu je mi na nic.

Nevadí, jsem přece v knihovně. Je tu spousta knih v regálech. Mám vypsanou tabulku v excelu i se signaturami, prostě si projdu regály a najdu si je. Jsou stejně prezenčně, takže čas strávím užitečným prolistováváním knih a jejich protříděním. Jak zmlsaná jsem z Klementina. Jak láskyplně na Klementinum vzpomínám. Ti moudří lidé, co studující obklopují… Ach, jak vděčná jsem za takovou zkušenost, ze které teď mohu čerpat sílu.

„Dobrý den, vracím tyto knihy, protože jsem se zmýlila a nepotřebuji je. Děkuji. Mám tu seznam knih se signaturami, ale jsem tu poprvé a jsem docela ztracená v těch číslech, je tu spousta regálů a já nevím, kde mám hledat. Pomůžete mi, prosím?" Slečna zvedne oči od síťové hry, zamrká na tabulku a řekne: „Jé, vy to máte všechno do volného výběru. To musíte o dvě patra níž." A opět se připoutá k ději na displeji. Nu kde nic není, ani čert nebere. Jdu do volného výběru o dvě patra níž.

„Kudy mám jít do volného výběru?" Ptám se vrátného.

„Tudy. Ale už tam nechoďte, je půl sedmé a oni už vás nevezmou. Hodinky ukazují přesně půl. Otevírám dveře a zavírám je. Nemá smysl tam chodit. Poděkuji a vracím se nahoru. Slečně říkám, že do volného výběru mě nepustili, protože tam mají do půl sedmé. Slečna pokyvuje hlavou a že nojo, to je vlastně fakt, že tam mají do půl sedmé. Tak nic. Usmívá se na mě. Nic… A odebírá se ke hře v karty.

Začínám být naštvaná. V první řadě na sebe, že jsem se zase neukotvila a promrskla objednané knihy, v druhé řadě na to, že jsem sem šla zbytečně, protože zabývat se esoterikou, když mám čas vymezený na studium k diplomce, je pro mě neefektivní a tak vracím i další dvě knihy a chystám se s několik kilogramů těžkým starým notebookem v tašce přes rameno domů. Je hnusně, prší, ztratila jsem dvě hodiny ze dne, je večer a nemám nic hotovo. Knihovnice zase hraje karty, volný výběr zavřený, automat na kafe žádný, hlad klepe na dveře a knihy o biologii, astronomii a slovníky jsou mi také na nic. Otvírám Amorthovy Exorcisty a psychiatry a chci alespoň zjistit, jestli mi kniha k něčemu bude. Po pár minutách zjišťuji, že si s knihou aktuálně nepotykám a jdu knihu vrátit.

Kontakt třetí. Vracím Amortha a slečna mi sděluje, že mám vrátit i ostatní knihy. Žádné ale už nemám. Vidím v jejím počítači, že po mně chce knihy, o kterých mi řekla, že je zde nemá. Kolegyně se odlepí od svých solitaire, podívají se na sebe a že tu ještě nějaké knihy zřejmě budou, zetka. Jde mezi příruční regály, shýbne se dolů do uzavřené skříňky, otevře ji a vyndá tři knihy – Nakonečného Novodobý český hermetismus, Cicerových Zasvěcení do praktické magie a Co je to esoterika od jednoho německého autora. Konečně něco!

Pocit nasranosti se mění v pocit překvapení a hry osudu s mou maličkostí. Jak moc to dává smysl. Někdo prostě přijde do knihovny, dostane knihy, které má objednané, pročte si je a odejde. Nic zvláštního. Někdo ne.

Chápu, že mám být šťastná, že jsem zaklepala potřetí na bránu a ta se otevřela, rozumím tomu, že vstup do hermetického oboru musí mít nějakou vstupní zkoušku, přinejmenším trpělivosti a možná i trochu té frustrace, protože jinak by si člověk neuvědomil, že to má za odměnu, s požehnáním vyšších sil, které mne pustily do oboru.

Kdybych aspoň něco takového čekala! Čekala jsem však, že přijdu do knihovny, projdu objednané knihy, které dostanu jako každý z vás napoprvé, a odejdu v klidu domů. Jak každý normální člověk. Tohle však není normální a logické chování běžného světa, tohle je logická anarchie.

Vítej v magické realitě, Lucienne…

P. S. U knih, které se půjčují domů, mi zapřeli také jednu knihu. Nevím, co si mám myslet o takové neprofesionalitě knihovnic, ale celkem mě to už dost nebaví. A to mě na tu knihu vyzývali mailem. Jeden prostě důvěřuje, že knihy, které dostává, jsou ty správné knihy. Chucpe. Abych tam chodila na x-krát z cizí blbosti.

ZAUJALO?

Zkuste také:

Koncept kufanditní pumprdentnosti

Prkýnko

A protentokrát to vyřešíme

Největší santusáci

Feng-šuej? Já vím…