O kouzelné truhle

Vzhledem k tomu, že zase máme spojitá úmrtí potkanů, protentokrát sešlostí věkem, vzbudil mne Kojot v půl druhé v noci, že nám umírá Kalamita. Kalamita se zdála být nesmrtelná. Navzdory pokročilému věku dvou a čtvrt roku a bytí prababičkou, se stáří projevilo ve slepnutí na levé oko a jednom maličkatém nádůrku, prostě pohoda. Předevčírem odešel Bílej a teď už třetí den bojujeme antibiotiky o Belouška, Černej už kvůli bouli u nohou ani nevyleze na poličku, ale pořád je dobrej.

Vzbudil mne ze snu, kdy mi v něm on sám zemřel, protože skočil do Vltavy za ženou, která se začala stávat pěnou a přísahal nad jejím zpola odpěněným tělem, že se znovu vtělí a bude jí pomáhat, protože to je jeho vůle. Takže – přicházela jsem ve snu o Kojota a v reálu o Kalamitu.

Nejvyšší čas na sen o splněném přání…

Byly nějaké svátky, kdy se dávají dárky. Možná Vánoce, možná to bylo jen tak, to nevím. Přišla jsem domů a tam našla všechny, co do rodiny patří. Zřejmě jsem přinesla nějaké dárky, rozdala jsem je a od svého bratra s jeho přítelkyní jsem také dostala malý dárek, z nějž však najednou byla truhla. Truhla byla hnědá, zdobená většími rytinami, byla moc hezká. Otevřela jsem ji a tam jsem našla heboučké povlaky. Vyndala jsem je a najednou koukám – matrace. Vytáhnu jednu a za ní vyskočí druhá.

"Jé, matrace!" Říkám bráchovi.

"To je živá matrace, my jí máme taky."

"Jak živá?" Ptám se.

"Prostě živé dráty. Přizpůsobí se Ti. Leží se na ní skvěle." Odpovídá on.

Trochu mi dělá starosti, že jsou ty matrace dvě místo jedné velké.

"A nebolí ten předěl? Už několikrát jsem takhle spala a nic moc." Odvažuji se lehce protestovat.

"Podívej se dál, co je vevnitř." Oba mě povzbuzují.

A tam jsou – neuvěřitelně hebká prostěradla, která se navlékají na obě matrace najednou a z obou stran. Defacto se matrace do prostěradel zavřou. Obě strany jsou pastelové a heboučké, každá má jinou barvu, takže místo dvou prostěradel, které tam reálně jsou, jsou tam vlastně prostěradla čtyři. V tomhle se určitě matrace nerozjedou.

Rovnou to vyzkouším! Uklízíme stůl a na jeho místo rozkládáme matrace. Opravdu se přizpůsobují. Ležíme na nich s Kojotem a smějeme se, jak je to super.

"Vy jste se trefili," říkám bráchovi. "Zrovna před týdnem jsme dali pryč tu pérovou matraci, co Kojot kupoval při našem seznámení a co byla už docela sešlá a teď spíme na mé třicet let staré posteli, co tak neuvěřitelně vrže! Než si našetříme na futon, to bude trvat věky!"

Mám radost. Ukazujeme matrace ostatním členům rodiny a dostáváme další dárky.

A pak nastalo probuzení…

Postel zavrzala, jak jsem z ní lezla, abych nám udělala snídani. "Nojo," popleskala jsem ji.

"Ty nám ještě chvíli vydržíš, viď. Ještě aspoň rok dva, když už jsi vydržela těch třicet."

 

ZAUJALO?

Zkuste také:

Sen o důvěře

Sen o tom, jak jsem byla smrtí

Sen o Mirunovi

Sen o smíchu a mystifikaci

Sen o bandě zlodějů