O předvídavosti

Když jsem si minulou středu, jako každou středu, plánovala jak budu chodit následující týden do práce a tím došla k rozložení dalších aktivit, použila jsem kyvadlo. Poslední dobou se mi taková praxe vyplácí, zvlášť když se potřebuji dostat do stavu nerušení směn kvůli nervům svých nadřízených. Kyvadlo je fajn pomocník, je rychlé. Ano, ne, od tehdy, do tehdy. Tady nejmíň tolik hodin, ale nejvíc tolik. Tady do práce nechoď.

Z jakého důvodu? Potřebuji volno? Budu se učit? Budu mít jiné povinnosti? Jaké? A chci to vůbec vědět dopředu?

Odpověď je, že nechci.

Nechci vědět, že kyvadlo zaregistrovalo více než týden dopředu mou zaneprázdněnost o víkendu, kdy do práce chodím běžně a že se budu starat dva a možná i tři dny o umírajícího potkánka, který se ani pro celkovou slabost nenapije. Chci se k takové informaci dostat až to nastane. A takových informací, o kterých si přeji je vědět až to bude nezbytně nutné, je hromada.

V práci vyhlásili právě na tento víkend soutěž, že kdo půjde do práce, dostane nějaký upomínkový předmět. Hraje se o tenisáky, golfáky, trička a podobné blbosti. Na každého se dostane.

"Pojďte do práce, Lucienne…" Říká mi šéfová.

"Nemůžu, lituji." Odpovídám já a myslím na to, co budu o tom volném víkendu dělat. Přemýšlím, proč si nemůžu jít vyhrát tenisák. Zřejmě nechci mít doma další krámy. Jinak nevím, proč bych si nemohla jít zasoutěžit, když jdou všichni, kdo můžou jít. Házím to za hlavu, to je fuk proč nemůžu jít do práce. Prostě nemůžu a hotovo.

Doma v pátek v noci začíná umírat Kalamita a pak jde Kojot po svých a já s ní zůstávám. Jistě, oba se staráme, na ženu však přirozeně dopadá víc starosti o rodinu a domácnost a Kojot má zase své povinnosti. Stálo by mi za nějaký uprděný míček jít do práce a nechat tu Kalamitu na pět či devět hodin samotnou? Nestálo by to za žádnou cenu a ani za žádnou cenu v podobě mičudky. Ó mé moudré a prozíravé vnitřní já, které mně nenechá jít pryč v dobu, kdy potřebuji být doma.

A tím se dostávám k divinačním technikám. Jsou věštci, kteří se napojují na klíčové události v životě žadatele o věštbu, zprostředkují obsah a co s tím tazatel udělá, je jeho věc. Etika neetika. Jsou věštci, kteří mluví v metaforách. A co oni sami? Nevím sice, jestli si věštci rozklíčovávají vlastní život a do jaké míry do sebe vidí či nevidí, ale musí stát před stejným dilematem. Co sobě říct, aby to bylo správné a etické a co sobě neříct. Co jiným říct, aby to bylo správné a etické a co jiným neříct. Nastavení vnitřního cenzora pro svou potřebu a pro svět. A to nejenom u prosté divinace, ale u všech forem získávání informací.

To je myslím hlavní myšlenkou těchto slov – je možné nastavit si vlastního cenzora a vlastní možnosti divinace na míru, která je pro daného jednotlivce snesitelná. Za posledních pár let jsem sama osobně tolikrát hýbla se svými hranicemi, že vím, že možné je všechno.

Je jen na nás, jak to chceme a čemu dáme přednost.

 

ZAUJALO?

Zkuste také:

Jasnovidnost a sny

Starají se o mě

Není pravých cest

Dvojí volba

Tom Cruise je prostě hvězda