Si připadám jako hospic a naděje na život bez smrti daleko je

Beze srandy. To je pořád někdo. V mrazáku se občas divím, co je to za věc s drápama, co tam na mě kouká a naše pohřebiště na okraji Brna se rozrůstá.

Rok 2007 – 15 úmrtí. Rok 2008 – zatím 11 úmrtí a vedle mne dodýchává Kalamita stářím. Dvanáctá.

kalamita

Kolik zbývá?

Z aktuálních 30 zvířat, která s námi žijí, jich přežije rok 2009 pravděpodobně 11, se štěstím 16. S dalšími čtrnácti se za rok už neuvidím, protože pravděpodobnost přežití je minimální.

Není to o tom, že by u nás zvířata neměla podmínky k životu. U osmiletého gekončíka prostě zázrak nevymyslíte, stejně jako u více než dvouletého potkyše nebo desetiletého hada. Roční samec sklípkana také zemře. Prostě zvířata pomalu dožívají a žijí podstatně kratší dobu, než my, lidé. Pak jsou tu úrazy či nemoci, s nimiž se "nepočítá". Potkan dostane zápal plic, zhoubné bujení či jinou nemoc.

Jediné, jak se dostat k nižšímu počtu úmrtí je prostě se starat o méně zvířat. Když si uvědomím, že budu ještě neméně osmadvacetkrát pohřbívat vlastní vymazlené zvíře, je mi na zvracení. Uvědomím-li si prognózu dalších třinácti až osmnácti úmrtí do dalších dvanácti měsíců, otvírá se mi kudla v ruce. Bezmoc. Drásání zuby po povrchu času. Skřípání a bolest v nitru.

Když se veterinářka ptala, jestli máme mladé přírůstky, odpověděla jsem, že jednu holčičku. Ta bude mít za půl roku další holčičku a ta za dalšího půl roku opět jednu. Do té doby zemře dalších průměrně patnáct zvířat. Nedá se nic dělat. Prostě potkyši nevydrží věčně. Komu je dnes rok, za další rok umírá. Koho jsem mazlila jako miminko před dvěma lety, dnes ho pohřbívám.

Za další rok – kdo vydržel rok minulý, odejde ten další. Vydrží z těch desíti jistých pět, možná šest zvířat. Pak bude teprve chov umenšen na únosnou míru.

Jak já ty dva roky vydržím… Kojot také měkkosrdcatí a celkově si říkáme, že přejdeme na chov jiných, déle žijících, zvířat. Přemýšlíme o kočkách (Minda zemřela v požehnaném věku sedmnácti let – loni…), o skuncích, o miniprasátkách… Chtělo by to statek, malou usedlost a pár dlouhověkých vymazlených zvířat, jejichž linii bychom vedli dál, aby chovatelská stanice Světlonoš, kterou s manželem vedeme, nezanikla. Potkany chceme i nadále. Oba je milujeme, ale už je nechceme chovat v takovém počtu. Naše srdce to odcházení ob-rok neunesou, přesto jich pár chceme vždy mít. Mít však jen jednu linii je riziko, že se jednou něco stane a linie skončí. Letos končíme se dvěma liniemi ze tří. Náhoda nebo osud?

Každopádně – jen jedna linie potkyšů zbývá, jen jedna, která se potáhne dál jak červená nit smyslem existence chovatelské stanice Světlonoš.

Za dva roky se uvidí…

Naděje Giltinka

 

ZAUJALO?

Něco smutného do noty?

Amiška

Stáří

Nebo radši něco veselého?

Víte, starám se o 59 zvířat

Radarová základna

Pražské město andělů