Závislost aneb psychický heroin

Heroin má sakra blízko k slovu hero a hero je ten, kdo překoná svůj strach. Heroin je však návykový, stejně jako jiné, strachu zbavující věcičky.

Každá závislost má dvě složky – fyzickou a psychickou. Nehmotná záležitost vždy vyvolává fyzickou odezvu, takže beru v potaz všechny varianty člověka jako fyzické bytosti. Každý člověk má někdy strach a kdo tvrdí, že nemá strach, na toho jeho půlnoční ryba pod košili ještě čeká.

A pak je těžké být hero.

Protože jsem člověk se sklonem k závislostem a silně nestabilní psychikou, velmi se bráním situacím, kdy by mohla nějaká závislost přitancovat po špičkách a neviděně. Je to v koncepci mé psychiky a plně v režii mého nevědomí, které často napáchá víc škody než užitku, i když za některé vyhrocené situace jsem vděčná až po letech, kdy si mohu uvědomit dosah průseru, který by na mě číhal po selhání mých obranných mechanismů a že nejsem nějaká jednoduchá povaha.

Vážím proto každý čin s návykovými látkami, někdy ovšem nedomyslím. Konkrétně zhruba před dvěma týdny jsem nedomyslela a jsem v tom. Frčím a protože jsem si to uvědomila, tak už nefrčím, alébrž hanebně abstím. Jako člověk, který překonal cigaretový návyk, dokážu dobře posoudit, nakolik blbě se teď cítím a proč. Každopádně nevím, jestli jsem v aktuální situaci a síle měla jinou možnost.

Drogy? Ne… V životě jsem neměla trávu ani nic jiného toho druhu. Já když už si jdu ulítnout, tak si musím nabít hubu jinak a stejně blbě.

Nedávno jsem tu psala o Kojotově depresi. Tentokrát mě to vzalo, síla deprese byla velká, skoro tak silná jako já sama a protože síly byly vyrovnané, docela jsme spolu bojovaly. Přišlo několik opravdu zlých okamžiků, které vyrovnané síly docela odrovnaly a Kojotova deprese měla navrch. Já byla docela zlomená. Měla jsem strach… Ne o sebe. O Kojota. Měla jsem tak velký strach, že jsem docela plakala. Ráno, večer, během dne. Strach mě přemáhal. Kojot nebyl Kojot, Kojot v době nadvlády svého nevědomí vytvářel Situace a já podléhala.

Volat bohy v době nouze se vyplácí, ale já mám oproti takovým taktikám docela výhrady, protože být závislá na nějakém bohovi či archetypech za pomoc v otázce života – za to se platí krví a do toho nejdu. Být bohorovná, to ano, čas klidu, to ano, úcta a respekt, to ano a to v černé či bílé verzi. Tohle však byla situace, která byla Kojotova a Kojot si rozhodne sám jak to chce. Já do toho nemám co aktivně zasahovat a ani bych nezasahovala, z výše uvedených důvodů. Zbyla bezmoc a strach. Opravdu fuj.

Nakonec jsem našla šidítko. Prsten s vlkem. Krátké spojení mnou aktivně využívané a Kojotem podporované začalo fungovat během chvilky. Mám vlčí prsten – prsten je Kojota – je to v pořádku – Kojot je v pořádku. Kdyby něco, vím to. Mám prsten – je to v pořádku – Kojot je v pořádku. Mám prsten – všechno je v pořádku. Podvědomí má tendenci sdělení zkracovat.

A modří už vědí?

Jasně. Co se stane, když člověk přestane mít strach, protože se situace začne lepšit a nemusím myslet a volat Kojota stokrát denně, jestli je v pořádku?

Nemám prsten – všechno je špatně.

Programování podvědomí je tak jednoduché, pokud se jedná o opravdu základní věc jako je strach a zbavení se strachu. Jednoduchý podmíněný reflex. Horší je co pak s tím. Kojotovo nabídnutí mi prstenu k dalšímu nošení neřeší základní problém psychické závislosti, takže jsem pochopitelně odmítla, mám také nějakou vlastní hrdost. Závislost na věci je stejně rozkladná jako jakákoli jiná závislost. Není mou vůlí být závislá na věci, není mou vůlí být závislá na čemkoli jiném. Pochopitelně uvědomění si prstenu spouštělo příslušné chemické procesy v těle, takže se jedná o chemii, byť mou vlastní. Kromě jiného. Prst je prázdný a prázdný také zůstane – žádný klín klínem.

Podle posledního vystoupení ze zvyklosti mi to trvalo týden, než se všechno srovnalo do normálu. Doufám, že tentokrát to bude trvat zhruba tak dlouho, pokud tedy nebudu bránit vyhasínání reflexu. Ale dostat tímto způsobem sama svou vlastní mysl, to je vážně školní chyba. Vrátím-li si však zpátky minulé týdny, jsem ráda, že jsem šidítko měla. Možná jsem to mohla vyřešit jinak, ale na další boje už jsem neměla sílu.

Takže – díky, prstene s vlkem, posloužil jsi a je čas jít…

 

Prsten s vlkem

 

 

ZAUJALO?

Zkuste také:

Jednoduché recepty jak zvládnout osud

Není pravých cest

Dvojí volba

O nedokončeném obrazu

Jak na nás působí různé druhy písma? Malé lingvistické zastavení u starobylých jazyků

6 komentářů u „Závislost aneb psychický heroin“

  1. Jako [1] dewberry – zatajený dech!Prsten s vlkem je … zajímavý? drsný? děsivý? magický? netuším, jestli bych si jej dokázal navléknout na prst – snad jen na zkoušku, jestli padne.Ale, zde cituji: „… a toho jeho půlnoční ryba pod košili ještě čeká.“Kde jsi tohle přirovnání vzala? Neznám.

  2. 2dewberry:Díky :)2Gomba:Prsten je úplně OK. Přirovnání jsem vzala z pohádky o Nebojsovi, kdy prochodí celý svět, aby zjistil čeho se bojí a nebál se ničeho. Potom narazil na království, princeznu si vzal za ženu a ta se svým otcem narafičila past, kdy o půlnoci Nebojsovi hodili za košili rybu a Nebojsa se poprvé v životě začal bát. Takže pohádkový motiv.Jsem ráda, že se Ti to líbilo.

  3. Lucienne, díky za vysvětlení.Prsten je bezpochyby OK, jen je malilinko ,-) strašidelný. Je šikovně vyfotografovaný – skvělá kompozice 🙂

  4. 2 Gomba: Fotka prstenu je převzatá e jednoho e-shopu. Po pravdě řečeno je tak dobrá, že mně i Lucienne přišlo zbytečné ten prsten fotit…

  5. 2 Kojot a Lucienne: Souhlasím, je opravdu výborná.Mohli byste příležitostně připojit foto, jak vypadá na ruce? Jsem zvědavec, vím to ,-)

Komentáře nejsou povoleny.