Obraz a duše

80% svých pocitů stavíme na vizuálním doteku okolního světa, pouhých 20% patří ostatním smyslům. Pak se ovšem nesmíme divit těm, kdo, zvyklí na stejnorodost světa, odmítají jinakost. Je to přirozené, jejich smysly jsou k tomu uzpůsobené. Sáhnu-li si pětkrát na do oranžova rozpálenou plotnu, těžko se budu odhodlávat po šesté sáhnout na plotnu, která vypadá, že je studená a dokonce to ani není ta stejná plotna. Nemusí být studená. Barva klame. Paměť klame. Zůstává bolestivý dotek plotny.

Jak nám média moderního věku ukazují, je stále menší pravděpodobnost, že dotyčný, který byl ukázán jako klaďas a najednou se změnil pod tlakem okolností, přežije bič na vnitřně odlišné, bič na ty, jejichž obličej, vzezření a status nekoresponduje s obvyklým obličejem, vzezřením a jak jinak – statusem. Ba dokonce umírají i negativní hrdinové. U těch se to tak nějak čeká, klaďasové se stylizují do role vrahů a to Zlo prostě zapíchnou, pro dobro všech.

Kupříkladu právě proběhlé olympijské hry v Číně, ať nechodím pro praxi daleko. 50 000 psů tam bylo ubito zaživa, aby byly ulice čisté. Prostě přišly stovky čistících čet s dlouhými klacky, psy přiklížili k chodníku a mlátili do nich tak dlouho, dokud to psi nevzdali. Co je proti tomu jeden nezletilý, ba dokonce ani ne patnáctiletý sadista, který umlátí psa a ještě si to, pitomec, natočí na video, co pak skončí v médiích. Chlapce popisují jako slušného, a to že udělal?, no to snad není možné, hlas jeho sousedů se diví. Vždyť to je takový slušný chlapec. Pochybuji o tom, že čistící čety v Číně jsou plné sadistů, jejichž pocity sexu a moci vyvrcholí smrtí psa. Zřejmě většina, tedy v to alespoň doufám, mlátí efektivně a rychle tak, aby byl pes mrtvý co nejdříve. Také si to zřejmě netočí na kameru a nechlubí se na netu. Ovšem zabíjí všichni, bez výjimky.

Takže takzvané zlo máme v sobě všichni. Je jenom otázka času, peněz, hodnot a příležitostí, kdy se projeví, bez ohledu na tvář. Přestože máme všichni krásné tváře, čisté jako neviňátka, zabíjíme, je-li to třeba. Kde se v našem obličeji odráží duše… Snad v očích a možná ani v těch ne. Tvrdíme-li, že v očích vidíme člověku do duše a že oči neumí lhát, není to pravda. Rádi se necháváme obelhávat. Proč hledat v druhých to, co zakryto statusem, vzezřením a obličejem tvrdí: "Takový jsem, můžeš mi věřit…"

To, co nám ukazuje krize atomární rodiny, krize přátelství a hodnot v současném světě je to, že se jednoduše rádi necháváme vizuálně obelhávat. Vizuálně, protože intuici zabíjíme právě cílenými lžmi, kterými se přesvědčujeme o tom, co má být správné a proto to správné je. Kdo pěstuje intuici a věří svým smyslům, co chce odhalit z tohoto světa? A stojí to za to v dnešní záplavě kladných a záporných hrdinů?

Vždyť současnost je tvořena umělou iluzí za lidmi schovanými v domech u svých počítačů s internetem, televizemi, přehrávači a herními konzolemi. Není snad jednodušší poznávat mnohalevelové hry, které jsou naprogramované tak, že je možné hrát znovu a znovu, dokud danou úroveň nezvládneme a tím se stáváme jejími hrdiny a přemožiteli? Jejími znalci? Poznali jsme a jdeme dál. Kdykoli se potom vrátíme k dané tematice, víme.

Úroveň počtu informací vzrostla a podle stejných neuronových vazeb, stejných zkušeností, získáváme přehled o tom, co je důležité. Kdo jiný sleduje stejný televizní pořad, stejné zprávy, stejný typ her? Kdo se vyčlenil ze sledování? Je ještě pořád stejný jako já? Je to stále přítel?

A tak tím, čím plníme své hlavy, získáváme statut, kterým ukazujeme světu – takový jsem já, věř tomu obrazu, nasákl jsem jako houba a jako houba také vypadnou mé výtrusy na podloží. Množím se rychle, rychleji než ten, co je zaujatý druhou hrou, druhým programem, jinou náplní života. Jako vir předávám své memy. Informační válka mezi hříbky a satany. Lysohlávky nepřijdou zkrátka.

Někdy se sám program začne hroutit do sebe a začne měnit obraz svého nositele. Člověk se začne měnit. Gambler ztratí status dobrého otce, alkoholik status spolehlivého kamaráda, všichni, jež změnili svou bazální, plodnou realitu k nepoznání, se tomuto světu vymknou, více či méně stále kontrolováni většinou a jejich centrálními zařízeními.

Koneckonců, každý máme rád velká klidná a tichá místa v lese, plná hříbků, ne? Ničím nerušený klid. Jedovaté houby matou náš klid.

Jak ale potom poznáme cizí duši? Skrze obraz snad? Není snad lživý? Jak můžeme vědět, že ta houba, co vedle ní sousedíme, není jedovatá, když tak krásně vypadá? Známe ze své informační dálnice opravdu všechno? Nebo ve skutečnosti přebýváme v Platónově jeskyni? A je z tohoto pohledu vůbec důležitých našich 100% informací v okamžiku?

Jak poznáme, že les, v němž dlíme, je les, co o něm sníme a myslíme si, že víme, protože svět, který vidíme z našich informačních zdrojů, ať fyzických, psychických nebo mediálních, je složený tak, jak říkají?

Nepoznáme. Ta plotýnka je stále stejná. Dobře se na ní smaží hříbky a každoročně jsou desítky otrávených houbami. A duše?

Tak klamný je náš svět, se svými lesy a loukami, skládkami a ekologickými katastrofami.

Jak liší se houba z české louky a houba z Černobylu?

Vizuálně? Ne…

Duší? Ale jděte…

Neliší se.

 

ZAUJALO?

Zkuste také:

Být jako strom

Koloběh splněných slibů

O klíčích

Ztopořené rakety aneb kam až jsme to dopracovali

Teče voda

Zarážka

8 komentářů u „Obraz a duše“

  1. Nic nečekat a kráčet krok za krokem tak, jak vyhodnocuješ situaci. Takové kráčení on-line in-line vlastních pocitů. Předpoklad je, že dostaneš správné informace od intuice právě včas 🙂

  2. To je hrůza, ti ubití psi. A lidi taky. Mě vždycky taková informace ochromí, je mi z ní nanic, chce se mi truchlit a nemohu konat. A je co konat – navenek??? Nebo nelze jinak, než jen v sobě konat, starat se o sebe?

  3. Já nevím. Mám poslední dobou tendenci věci ukončovat a tudíž být i ve finálním postavení vůči věcem, uvědomuji si to. Nicméně je to postavení aktuálního okamžiku, takže to přejde. Není mi to příjemné o nic víc, než nebýt ve finálním postavení. Proto zůstanu neutrální.Prostě každý to má někdy tak a někdy jinak. Někdo je aktivista pořád a mobilizuje proti nepravostem, někdo je pasivista pořád a hledí na své konání vůči světu a starost o sebe jako na jedinou pravou povinnost, kterou tu na světě má, protože nic jiného nemůže ovlivnit, nebo si to aspoň myslí. Popravdě řečeno to závisí na náhledu na život, vlastní povahu a poznání svého úkolu v daný okamžik, neboli Pravé vůle. No bylo by to na delší blognutí. Když se já dívám na svá slova s odstupem, vidím přechod od poznávání slupek lidí k multikulturnímu soužití gradované vařením a biologicko-chemickou znalostí o houbách, která s tím koreluje. A pak se v tom vyznej 🙂 On nestačí bordel v rozhodování ohledně konání druhých, ale ani naše vlastní konání není průhledné :)))

  4. Když tak vidím tu „pravou vůli“, „kráčení on-line in-line vlastních pocitů“… nějak mi to připomíná taoistické wu-wej 😉

  5. čau Lucienne,chtěl bych Ti moc poděkovat za to shrnutí veřejné politiky, letos to opakuju na navaz. kombinovaném a ty tvoje texty jsou konečně napsané lidsky a pochopitelné… měj se fajně!! Igor, OV

Komentáře nejsou povoleny.