Nacházení

Když jsem zde před dvěma lety psala o nacházení pokladů, ještě jsem netušila to, v co se to zvrhne.

Zvrhlo se to ve vášeň. Z hledání pokladů, jak jsem si dnes uvědomila, se stala moje stálá láska a věc, která nerezaví. Různé kousky z kovu, věci pro potkany, vlčačku Elišku či činčiláka, sem tam dokonce i nějaké extra nálezy. Většinou šperky, sponky, různé kovové součástky do čehokoli. Občas je to místo šmuku dokonce stříbro, vrcholy byly stříbrný řetízek na cestě a stříbrný prsten (docela jistě se čtyřmi diamanty) v hlíně sousedovic záhonku.

Já prostě ráda nacházím a svět to nenechává bez povšimnutí. Někdy si až říkám, že to jednoho musí strašně naštvat, pokud pořád ztrácí věci a nedává si na ně pozor. Pak si připomenu sebe, jak jsem s dobrým pocitem jako malá holka přišla bez klíčů domů, přestože jsem si pro názornost na obal klíčů napsala i jméno s adresou, aby je měl nálezce kam vrátit. Přišla jsem domů s naprostou důvěrou ve vnější svět a poctivého nálezce, jak nás tak krmili různými poctivými nálezci ve školních výukových příbězích. Říkám si, že dnešní děcka nebo nedejbože dospělí tak trhlí naštěstí nejsou a ztrácí věci inkognito, přičemž nemusí po každé ztrátě měnit všechny zámky v domě. Zamrzí mě, když vidím ztracenou sponku od panenky Barbie, kterou raději položím někam na viditelné místo, aby to děcku nebylo líto. Nelituju těch dívek, jejichž sponky modré, černé či růžové s kytičkami, nacházím v hlíně u obrubníků, kam je odnesla dešťová voda i se zeminou. Pečlivě sponku omyji a přemýšlím. Těším se z ní.

V životě jsem nenašla tolika pokladů, jako nacházím poslední léta. Vykukují na mě všude. Některé poklady ovšem, o kterých se domnívám, že je doma mám, zdají se býti legračně jinými, než by býti měly. I to jsem dnes poznala na vlastní oči. Totiž – bavili jsme se o zvířatech, jichž s námi aktuálně sdílí byt 42+ nějaká mastomyší mláďata. Kojot začal mluvit o doporučené metodě jednoho hadaře, který krmí mláďata jedovatých hadů s plátěnou rukavicí vsunutou do rukavice gumové a to prý had neprokousne na pokožku, jen vystříkne jed do té plátěné rukavice pokud kousne bokem, jak ho dotyčný drží za krkem. Takové krmení hadů je věc náročná. Zrovna náš mladý chřestýš už nežral tři týdny a mastomyší mládě v klidu hnípalo v podestýlce. Had nic. I had musí žrát, aby nechcípl, koloběh je koloběh. Takže jsem navrhla, aby to tedy zkusil novou metodou, koneckonců, je to jeho ruka kterou dává všanc, a šla hledat ingredience.

Jednu rukavici jsem měla po ruce, bohužel levou. Schovaný další pár gumových rukavic jsem vítězoslavně objevila v tajné igelitce s úklidovými potřebami, stejně jako dvoje různě hrubě pletené plátěné rukavice na sichr. Položila jsem výsledek před Kojota a očekávala vývin věcí následujících. Odpovědí mi byl nechápavý pohled po prohlédnutí všech třech rukavic. Všechny totiž byly levé… Hurónský smích, kdy jsme testovali Kojotovy ruce a nedohledali se víc než jedné levé ruky, přirozeně následoval zároveň s tichou pietou nad zbytečně skladovaným pokladem, kdysi nafasovaným.

Pro koho je ta třetí rukavice?

Nesouvisí to náhodou s bezpracným vyhledáváním pokladů v zemi a na zemi?

Jak sami vidíte, stačí už jen dodat: "A přijde Jan Tleskač?"

1 komentář u „Nacházení“

  1. DODATEK: Nakonec jsem chřestýšku zvládl nakrmit i obráceně, tedy držet ji levou rukou a krmit pravou (poněkud roztřesenou) rukou. Byla docela hodná, chřestila, ale nesnažila se kousat.

Komentáře nejsou povoleny.