Sedím na okně a koukám do tmy

Sedím na okně a koukám do tmy. Vidím umírající soumrak a město zahalující se tmou. Červené střechy i se svými křivými anténami a satelity mizí ve tmě, jako by nikdy neexistovaly.

I já vypínám… Zbývá vlahý letní vzduch, samota a já.

 

Tma s kolíky

Opuštěné prádelní šňůry se nepravidelně chvějí mým probíhajícím myšlenkám. Těžké myšlenky to jsou. Tak děsivé sny se mi zdají poslední dobou. Ani má sukulentová zahrada to nevytrhne.

 

Noční sukulentová zahrada

 

I jeden z mých hrnců začal znenadání krvácet. Jak moc svatá či klatá je kuchyň a v ní hrnec, posvátná to nádoba ženy? Přes různá logická vysvětlení kanou slzy dál, každý den je hrnec roní…

Krvavý hrnec

 

Čekám sérii úmrtí. Dožívá pět potkanů. Besipka mezi nimi. Jak tíživá zodpovědnost za cizí život a smrt, obojí má být spokojené, šťastné a bezbolestné a přitom každý potkan má jiný osud. Chybějící postavy naší domácnosti řídí její život tvrdým stylem. Kolik zvířat už je pohřbeno a kolik zkušeností nabráno s každou jejich nemocí, bebíčkem, uzdravováním i smrtí. Ne vždycky je funkční systém zkušenosti po zásluze odměněn. Vrtnu se do něčeho s nejlepším svědomím a najednou je to úplně jiná situace a to, co jsem dělala už stokrát, po stoprvé nevyjde. Každý můj mrtvý potkan mi kouká pod ruce a já doufám, že mé ruce budou dostatečně šikovné, mysl bystrá a úsudek správný. Někdy zůstane pouze u doufání, bohužel… Život, i cizí, se jede vždycky naostro.

 

Nemocná Besipka

 

Tma narůstá a do stehen se vryl vzor z okenního rámu. Nikdo mě ještě neprohlásil za šílence chystajícího se skočit z okna. Sedím na nejvyšším okně ze všech sousedních domů a nikdo se nahoru nedívá. To já vidím každou sebemenší událost na kocouřím vejminku v naší zahradě. Sousedovic kluk si ujíždí na nadávání kočkám a jeho dorůstající vlasy puberťáka kryjí to prázdno v hlavě. I já jsem po šestihodinovém pouštění jednoho singlu reggae měla změněný stav vědomí. Jen s největším sebezapřením jsem se nesebrala a nešla mu tu jeho kazetu strčit do zadku, načež jakoby mě vyslechl a začal točit techno. Z tůc dam dam tůc dam dam se stalo už jenom tůc tůc tůc tůc. Zavřela jsem všechna okna na kličku. Radši tu padnu vedrem než zešílím a překročím zákon násilím spáchaným na ubohé bavící se mládeži. Po nějaké době jsem na zkoušku okno otevřela a co myslíte? Právě běžel přímý přenos fotbalu z blízkého parku přenášený megafonem kilometry daleko. Profesionální sportovní komentátor se držel své linie a já se musela nahlas smát. I techno zmlklo. "Joj! Gól! Gól! A je to dámy a pánové dvanáct jedenáct! Dvanáct jedenáct! XY skóroval a je to napjaté!" Bože za co. Ideální neděle.

"Jé, hele, lysohlávky!" Říká jeden muž v nejlepších letech druhému a několik špiček si utrhne, dá do úst a začne je žvýkat.

"Neblbni! Vyplivni to! Vyplivni to!!! Bude Ti blbě! Dělej!" Přestávka za chvíli končí a nekonečná práce u mašin čeká. Přestávka končí.

"Ty jsou dobrý… Výborný!" Tváří se jak nad novoroční svíčkovou a ostentativně polyká.

"Ty vole, no ty vole, jestli Ti bude blbě. Není ti blbě?" Mudruje ještě pár minut prošedivělý parťák.

"Blééééééééé!" Sliny lítají, oči v sloup a vrtule dozadu, chlap padá na chodník.

"Ty vole, co je ti, co je ti, je ti moc blbě? Neměls to žrát ty vole. Šmarjá, kde je nějaká sanitka? Prober se, vole…"

"To jsem Tě dostal, co? Hehe…" Zvedá se chlap z chodníku a oklepává si oblečení.

"Ty vole!"

 

Kdyby všechno bylo tak jednoduché… Do ticha nočního Brna vyhrává saxofon jazz. Jen u našeho okna se všichni čerti žení…

rohatabytost.jpg

2 komentáře u „Sedím na okně a koukám do tmy“

  1. Skoro všechna zvířata žijou příliš krátkou dobu, psi rozhodně, potkani…., nemohla bych mít potkany, utrápilo by mne to umírání

  2. Však to je taky důvod, proč končíme s chovatelskou stanicí. Ročně patnáct úmrtí při třech liniích a nějakých singlech. Současně žijí tak čtyři generace a přitom žijí jen dva roky. Po dvou letech, pokud nezemřou dřív na nemoc či úraz, do několika měsíců odejdou. Málokdy zemřou stářím – z těch desítek pouze jedna potkanka byla uspána z důvodu stáří a neschopnosti se najíst (nebyly zuby) či dojít někam (třásly se nohy) a současně byla nesmírně unavená a plakala. Mít víc takových zvířat dohromady je prostě každoroční masakr… A teď to rozhodování…………. Boj o každou chvíli, ale jen dotud, pokud je to "dobré". Pak se žije od pondělka do pátku a děsíš se každého víkendu bez lékařské a tudíž umrtvovací pomoci. Psi aspoň žijí dvanáct, patnáct, dvacet let. I to je málo. Na druhou stranu, kolikrát se ani člověk nedožije tolika, co pes či potkan. Vlastně se divím, že jsme ještě tady. Máme asi kliku.

Komentáře nejsou povoleny.