Víš, já mám rád knížku

"Víš, já mám rád knížku," řekl mi Honzík.

"A jakou máš rád knížku?" odvětila jsem na to já.

"Tu s letadly."

"Aha." Přikývnu vážně. "A má ta knížka ráda Tebe?"

Pokrčený nosík. "Snad jo. Určitě jo. Když jí mám rád já…"

"Tak to je vážné. Je to láska na celý život?"

"Jo." Vyhrkne sebejistě a vrhne se pod stůl, kde je jeho stálá skrýš.

"Smím se připojit?"

"Jasně!"

Vlezu za ním a skrčím se do malé krabičky. Dýcháme vedle sebe a sdílíme tajemství letadlové knížky. Leží mezi námi, docela obyčejná.

"Ona je kouzelná," pošeptá mi Honzík.

"Neříkej…" Šeptám nazpátek.

"Jo."

"Dokáže proměnit mé autíčko v létající autíčko." Šeptá ještě tišeji Honzík.

"V létající autíčko? Propána…" Divím se. "Tak to je opravdu kouzelná."

"Je."

"A neuletí Ti?" Usmívám se na něj.

"Neuletí. Teda, možná ne."

"A to se jako promění jen tak?"

"Ne, musím říct kouzelné slovo."

"Jaké slovo?"

"Leť!"

"Už jsi to někdy zkoušel?"

"Hmmm…" Zazní neurčitě z tmy vedle mě. "Uletělo."

Sedíme zadumaně v dusnu pod stolem, opíráme se o deskové stěny starého dubového nábytku a přemýšlíme. Každý o něčem jiném, přesto však je situace vážná, jak se na takovou chvíli tajemného souznění sluší.

"Zkusíme to ještě jednou? Třeba přiláká to druhé autíčko a obě se vrátí."

"Když to je hrozně náročný na přípravu a tak. Letadlová kniha nefunguje sama od sebe. Je třeba, aby to bylo správný autíčko."

"A máš tady takový autíčko?"

"Jo."

"Tak to zkusíme."

"Otevřeš potom okno, aby mohlo vyletět? Minule mi to moc nešlo, ale nakonec jsem si poradil," napne se hrdě. "Ale neřekneš to našim, viď. Nemám otvírat okna když nejsou doma," zasmuší se.

"Neřeknu, ale musíš mi ukázat, jak autíčko lítá." Začínám tušit hranice magické reality v okamžiku otevření okna v podkrovním bytě…

Chlapec položil autíčko na jedno z letadel namalovaných v knize. Bylo to docela obyčejné letadlo, nikdy bych do něj kouzelné kvality nedávala.

Chvíle pekelného soustředění, okno připraveno…

"Leť!" Vykřikne on a vystřelí k oknu.

Autíčko sjíždí po střeše a kolečka rachotí. Pak zmizne s malým buchnutím.

Když sejdeme těch několik pater dolů a hledáme autíčko, nikde ho nenajdeme.

"Vidíš, říkal jsem Ti, že je ta kniha kouzelná." Hrdě pohlíží na prohledaný trávník v okolí. "Odletělo…" Říká trochu smutně.

"Třeba se jednoho dne obě autíčka vrátí," konejším ho. Budoucí mág svádí boj mezi vítězstvím nad hmotou a ztrátou autíček.

Vracíme se nahoru plni pocitů dobře vykonané práce. Kouzlo se povedlo.

Teď je třeba zabezpečit ten ucpaný okap…

6 thoughts on “Víš, já mám rád knížku”

  1. vynikající.. říkám to už víc než rok: Božena Němcová, minimálně! Dej se do "pořádného" psaní a budeš "za vodou" :o)

  2. Taky se mi to povídání moc líbí, je … plné porozumění. Vzácného porozumění.

Komentáře nejsou povoleny.