„Čím déle jsem tu a uvědomuji si, co je vlastně život, tím víc chápu, že nezáleží na tom, jak a kdy člověk zemře, ale jestli někdy skutečně a opravdově žil,“

"Čím déle jsem tu a uvědomuji si, co je vlastně život, tím víc chápu, že nezáleží na tom, jak a kdy člověk zemře, ale jestli někdy skutečně a opravdově žil," prohlásila před necelými deseti lety lékařka FitzGeraldová, která si první zákrok – vyoperování bulky v prsu – dělala sama za asistence svářeče a obsluhovače strojů na americké vědecké základně na jižním pólu.

Nějakým způsobem se mě tenhle citát dotkl. Aktuálně jsem si odprožila sérii čtyř úmrtí potkanů za čtyři po sobě následující pracovní dny a přemýšlela jsem víc než často nad pomíjivostí existence. Co víc, přemýšlela jsem nad konáním lidským ku konání potkaním, respektive nad naplněností života našeho a naplněností života našich zvířat, speciálně potkanů.

Potkan totiž, stejně jako člověk, cítí, vnímá, miluje, nenávidí a přemýšlí. Žádný flák instinktivního masa s ocasem, požírající cokoli kdekoli a kdykoli.

Od člověka tam vidím jen jednu odlišnost – schopnost kreativity, představivosti a plánování budoucnosti. Potkan se dokáže přizpůsobit jakémukoli prostředí, pokud je relativně neměnné. Člověk si podmaní svou technickou a technologickou expanzí jakýkoli druh životního prostředí. Alespoň tolik přednášky z psychologie. Co potkany znám, je to tak, jak jsme se to učili.

Věřím, že na duši Země má člověk nejmenší napojení ze všech tvorů. Čím víc je individualistický, tím méně je kolektivní a příroda, to je kolektivní vědomí, do něhož jsou zapojeny miliony duší zvířat, rostlin, kamenů, lidí… Historie a budoucnost v jednom, prostor bez času. Je-li však potkan napojen na kolektivní vědomí více než člověk, vnímá-li signály co a jak dělat od silně hierarchizované skupiny s jednoznačně určenými funkcemi jednotlivce zároveň s kolektivním vědomím obsahujícím procesní děje, historii a budoucnost různých rozhodnutí, má potkan na rozhodování o svém životě podstatně menší vliv než člověk, bez ohledu na individuální vědomí obou jedinců.

I potkan má schopnost učit, schopnost rozeznat svá rozhodnutí a rozhodovat se v dané chvíli podle své nálady, zkušenosti, potřeby reakce od interagujícího jedince či okolí a to přestože je víceméně ve vleku vědomí kolektivního. Podle mé zkušenosti to zas tak velký rozdíl od člověka není. Všichni jsme v nějakém vleku nitě minulost-budoucnost. Hrdě si však říkáme, že můžeme svou budoucnost ovlivnit. Potkan si to zřejmě nemyslí (a může o to klidněji spát).

V naší historii je nespočetně mnoho příběhů o predikci dějů budoucích, kdo trochu věděl, tak kafral do čeho mohl a to i když si jenom myslel, že ví. Dnešek je stejný. Snažíme se výběrem událostí ovlivnit svou budoucnost a někdy i minulost. Příkladem ovlivnění budoucnosti – a to i od jedinců nevěřících na podobné výmysly – je pocit daru jména dítěti. Jméno má odpovídat budoucímu člověku a tak se zkoumá odkud se jméno vzalo a jaký má význam. Z toho vychází slavná jména, se kterými se rodič může ztotožnit a hned máme třeba tisíce zpěvavých Anet, zelenookých Kassander a modrookých Manuel. V tom lepším případě jsou to jména daná s rozmyslem, Baltazarové, Medardové, Petrové a Markové… Historická konotace se vleče hrozně daleko, i tisíce let do historie. Jací to ale byli lidé… Po kolika z nás zůstane jméno vyryto v knize historie…

Jdeme však dál. Pokud připustíme, že jméno může ovlivnit chování člověka a chování jeho okolí k němu samému, byť nevědomě ovlivněnému, pak jméno ovlivňuje i zvíře, kterého pojmenujeme. Manžel začal před několika lety s chovatelskou stanicí ušlechtilých potkanů Světlonoš právě s úmyslem ovlivnit osud potkana jeho spojením s určitou konkrétní entitou, která na něj bude dohlížet. Výběr jmen byl na něm, po nějaké době jsme vybírali jména společně, ale nekompromisně si stál za názorem, že každý potkan bude mít jméno boha či bohyně, pokud možno co vrh, to oblast. A tak máme vrh indický, vrh evropský, vrh asijský, vrh řecko-římský…

Jako správná magická chovatelská stanice jsme potkany křtili. Každý jsme měli jinou techniku, tudíž byl potkan obřadně pokřtěn nadvakrát – thelémsky, luciennsky či slovansky a pak teprve byl vypuštěn do víru života s tím, že každý nový majitel potkánka byl upozorněn na možnost přivolání dané entity pro ochranu a dohled potkánka.

A já si pokládám otázku: Jak jsme ovlivnili božským jménem chování potkánka, jeho životní synchronicity, jeho povahu, jeho životní vývoj, myšlenky a sny? Jak ovlivnili ostatní chovatelé potkánků svými jmény své potkany? Jak se ovlivnilo životní prostředí takového potkánka? Totiž, pokud připustíme ovlivnění jménem u lidí a neustále znovu a znovu vydávané publikace Knappové "Jak se bude jmenovat?" popřípadě různé numerologie a hlavologie, musí to fungovat i u jiných savců s druhou signální, s vlastním vědomím a vlastním rozhodováním, byť v omezené míře, jak jsem naznačila dříve.

U každého námi realizovaného křtu jsem já osobně viděla s každým potkánkem vizi a podle toho jsme třeba upravili jméno či dali do vínku určité vlastnosti, které z vize vyplynuly. Nyní mám na mysli konkrétní potkanku – Coventinu Lampu. Coventina bylo jméno, které jí dal Kojot a které znamená vodní bohyně v keltském pojetí. Já jsem vzala potkanku do ruky a můj vnitřní zrak oslnilo světlo z lampy, snad silniční nebo nádražní. Důležitý byl proud světla na tmavém pozadí. Dosud si pamatuji každý obraz, který jsem u kterého jména viděla. A tak Coventina Lampa šla do světa se dvěma jmény, respektive, zůstala doma. Narozdíl od své sestry Ceridwenky, která žije dosud, Coventina Lampa zemřela minulý čtvtek, jako druhá v sérii čtyř úmrtí. Jakým způsobem má vize, Kojotova představa a samotný křticí rituál ovlivnily její život?

Odpověď zní – nevím… Prostě nevím…

Žila život jako jakýkoli z našich potkanů, nebyla ani zvlášť oslňující, ani uzavřená, byla úplně normální. Kdybych na ní volala Alíku, zřejmě by se nic nezměnilo. Navenek.

Jediné, v co mohu doufat je, že jméno a jeho konotace, obohatila nějakým způsobem kolektivní a individuální vědomí, na které jsou napojeni potkani a pomohla jí realizovat alespoň částečně její vývoj jako osobnosti. Kdo ví, jestli nebyla v hierarchii skupiny tou "vidící"…

A nám nezbývá, než sladká nevědomost při našich vysoce zodpovědných činech, kterými si myslíme a možná dokonce i činíme, ovlivňování okolí a cizích osudů. Musíme doufat, že nezamýšlené důsledky našich činů budou alespoň neutrální, když už ne pozitivní. Nic lepšího si přát nemůžeme…

 

 

17 thoughts on “„Čím déle jsem tu a uvědomuji si, co je vlastně život, tím víc chápu, že nezáleží na tom, jak a kdy člověk zemře, ale jestli někdy skutečně a opravdově žil,“”

  1. U těch jmen bude spousta úrovní – magická, kulturní (význam jména, historičtí jmenovci a jejich osudy), zvuková (jak jméno zní). Nejdůležitější na tom je ztotožnění sebe samého se svým jménem. Mé jméno jsem já (minimálně tehdy, když mě někdo oslovuje). U potkanů kulturní vliv odpadá, zůstává magický a zvukový. A míra ztotožnění se se svým jménem je u zvířete také těžko odhadnutelná, to, že na něj reaguje, ještě nemusí nic znamenat. Tedy – vidím to jako podstatně (řádově) menší působení jména než u lidí.

  2. moc otevřených otázek najednou.. ale oázka k jedné: proč by individualismus člověka měl vést k nějakému vzdálení (kolektivismu) přírodě? Nepociťuju nějaké překážky, byť jsem individualista, samorost :o) Jinak ten citát oné doktorky je max. pravdivý

  3. 2Wu:Souhlasím. Ovšem rozdíl je v kultuře lidské, která implantuje jméno do potkaní kultury. Vycházím z toho, že "magická realita", ve které se "dějí" věci, je pro všechny stejná (jak by řekl Kojot "zemská noosféra, duše Země") a každý se s ní musí nějak vyrovnat. Potkani mají svou kulturu, složitou strukturu vztahů a hierarchii. Otázkou je, jak ovlivňujeme jejich realitu použitím "volacího" jména. Dovedu si představit lepší příchodovou cestu entity k potkaní realitě, jeho mysli, představám, snech. Vždyť i každý člověk má své příchodové cesty k různým entitám. Za všechny mohu jmenovat třeba migrénu, strach vyvolávající entity, anděly či dobré strážce, závislosti, násilí a neodolatelné puzení k agresivitě, válkám apod. 2inka:Myslela jsem to tak, že člověk má větší možnost individuálního (samostatného) rozhodování. Věřím, že půda, země, rostliny a živočichové včetně člověka jsou součástí jedné velké, vzájemně propletené, sítě, odkud dostávají informace o tom, jak žít. Jak to nazvat… Nevědomí? Instinktivní rozhodování? Věřím, že růst rostlin stejně jako život přírodních tvorů je řízeno "matkou přírodou" více než technický život člověka, který na intuici téměř nedosáhne. Tak nějak. Prostě máme ztížený přístup do databanky 🙂

  4. Mně se líbí jak jedn můj známý pojmenovává veverky na Brněnském Centrále – Bělka (albín), Melírka (rezavobílý parciální albín), Rukavička (černá s bílými předními tlapkami); já mám zase u nás v parku veveřáky Zrzka a Rezka, veverky Zrzečku a Černušku, a podobně. Pokud dávám jméno tak podle vzhledu. Známá má zase podle chování Pinky, Pendolína, Hnědáka, Krýťu, Zrzečku, Mose, Piru, Cookie (její angličtinou kontaminovaná jména se mi fakt moc nelíbí, ale což, práci dělá záslužnou). Více na http://veveraci.bloudil.cz/

  5. Tak mne napadá když tak obdivuješ tu "emerikánskou tvrďačku" zda jsi vůbec zaznamenala článek o lékaři ruské polární stanice kteý si před nedávnem v částečné anestezii odoperoval (na rozdíl od veledrsné emeričanky úspěšně)slepé střevo v částečné anestezii a BEZ ASISTENCE? No prostě vše EMERICKÝ je obdivuhodný že?

  6. černá vewiurrko, co takhle zkusit vidět věci trochu méně cynicky? Je to takový pěkný konfliktní komentář.

  7. ad 6) black squirrel (чёрная белка), stejně jsem nejlepší já: sám bez asistence dochtora jsem si vyrval Z.U.B !!!!

  8. Osobní off topic invektivy tu netrpíme, černá vewiurrko. Komentář byl smazán a s každým podobným bude naloženo stejně.

  9. Tak posílám aspoň blechy…..puberťačka inka je recipietem…hihi.

  10. A copak se ti na prostém REALISMU jeví býti CYNICKÝM?

  11. Ta puberťačka, do které se pořád navážíš a bezdůvodně, je můj dlouholetý soublogger a člověk, kterej bez mrknutí zved zadek ze židle a do dvaceti minut od zavolání byl před naším domem, aby odvezl Elišku na operaci po zlomeném drápu v lůžku. Takže – tadys narazil…

  12. Tedy wewerčí omluva to je hodno ocenění. Podle jejího příspěvku zde na diskuzi jsem ji tipoval buď na 14 -15, nebo na pravidelné hulení nelegálních látek. No a zpět k článku, odkud je ten odkaz na to chování té dvojice potkanů? Je to velice zajímé pokud k tomu opravdu někde došlo. Osobně mám s potkany spíš opačnou zkušenost, tj, poraněný jedinec (zejmnéna mladý samec)padá na nejnižší příčku (tzv. omega jedinec) v sociálním žebříčku society a je vyhnán, zabit či přímo sežrán.

  13. A jinak samozřejmě, já jsu ta nejlepší a nehuňatější wewiurrka ze všech wewiurrek a také mám nejchlupatější ocásek a nejbělejší zoubky a hlavně nejdelší ušní štětičky hečte! Já jsu všude Hlavní wewiurrka! A taky umím vypustit ze svého kožíšku ty nejkousavější krvežíznivé blechy, veliké jako chrobák, ba co dím jako střevlík fialový! Jsou to Hlavní blechy!

Komentáře nejsou povoleny.