Tlačítko

Mám možnost sáhnout si na věc, která vymaže náš vesmír ze světa. Docela malá věcička to je.

"… A když se to tady zmáčkne, rozloží to celý svět, celý vesmír na tři části atomu. Přesně za pět minut." Dí nějaký hlas.

Jsem v místnosti s pár cizími lidmi, uvědomuji si každý z jejich životů, vodopády za oknem, nekonečné moře světa s písečnými pouštěmi a tropickými lesy.

Uvědomuji si celý svět a mačkám tlačítko s plným vědomím, že vše živé pošlu do nicoty. Lidé na mě koukají nevěřícně. Máme jako vesmír přesně pět minut života. Jaké to za těch pět minut bude, rozložit se na součástky?

Čekám ve snovém stavu a probouzím se s pocitem dobře vykonané práce a zvědavosti při čekání na smrt.

Jdu po ulici, za rohem leží na ulici zakrvácená žena. Jdu k ní, je v šoku a nevnímá. Ukládám do stabilizované polohy, kabelku pod hlavu. Lidé se začínají sbíhat. Nějaký muž říká, že zavolá sanitku. Otírám ženě krev a snažím se s ní komunikovat. Daný muž se vykecává, seřvu ho s tím, zda už zavolal tu sanitku nebo jenom mluví. Opakuji číslo na záchranku a nutím ho volat je. Kolem jede sanitka, máváme na ně, saniťák zastavuje, vybíhá a pomáhá mi. Nějaká žena se dívá do ženiny kabelky – je prázdná. Je dotyčná přepadená za bílého dne a okradená?

Mezitím se paní na chvíli probírá. "Co je Vám? Jak se jmenujete?" Zní otázka od nějaké další zvědavé ženy.

"Bydlím za rohem… Spadla jsem." Odpovídá žena trhaně. "V čísle 27."

Vždyť tam bydlím i já.

Já tu ženu ale neznám. "U koho bydlíte?"

Žena zachrčí jakési jméno na H. Předávám ji do péče saniťáka a jdu domů vyhledat daný byt s nájemníky na H. Spěchám. Zvoním a ještě jednou. Otevře mi polooblečený muž, jemuž ve spěchu podám informaci o jeho spolubydlící a už se obléká, obouvá a rychle vychází za mnou.

"Je to ona," odpovídá na mou otázku o znalosti ženiny totožnosti.

Sanitka rychlé záchranné služby se blíží s houkáním, předávají si pacientku.

Prší. Půlmetr čtvereční krve pokrývají drobné kapičky mžení. Odcházím za svým cílem.

Zmáčknout tlačítko???

 

3 komentáře u „Tlačítko“

  1. To už je takový můj styl, míchat příběhy a sny.To, že je první část sen, říkám v druhém odstavci: "Čekám ve snovém stavu a probouzím se s pocitem dobře vykonané práce a zvědavosti při čekání na smrt."Následně "Jdu po ulici…" a končím konkluzí, která mixuje sen i skutečnost. Té ženě jsem opravdu pomohla, protože se to stalo. Hned po snu, co jsem celý vesmír zahubila jednou ranou a vůbec mi nezáleželo na nějakém životě.Já vůbec moc nevysvětluju a mám úsporný styl. Holt to tak je 🙂

Komentáře nejsou povoleny.