Rituál nového ve starých kolejích aneb hlavně, když mám z čeho trnout

Trnout nebo čumět, oboje se rýmuje se slovem duchovno. Nakonec jsem uznala Kojotovy námitky, že jestli z naší cesty nebude alespoň článek (v posledních měsících se nevyznačuji psaním, ale mlčením), tak celý jeho trnutí ze strachu "jak to dopadne", bylo k ničemu. Řekla jsem, že článek nenapíšu, že to je moje soukromá věc, nad čímž se, jako huba ukecaná, ofrněl jako vždy, a já indiánsky neoblomně sveřepě mlčela. Uběhlo pár dní a jak tak o tom přemýšlím, možná by to někomu mohlo i pomoci, pročež je to docela zajímavá synchronicistní událost, i když jsem už dávno vyrostla z toho, někoho o pomoc žádat nebo, nedej Bože, někomu nastiňovat cestu. Pazoury urazit za každou takovou nectnost 😉

Zásadou jakékoli duchovní cesty je mlčení a je to správné.

Před několika dny mi takhle přišel vhled, že mám jet dělat rituál k Mokoši na Býčí skálu. Býčí skála je taková pěkná pohanská skála, jeskyně tam je a v ní ostatky nějakého ritualizovaného pohanského pohřbu, při kterém se i zabíjelo, jak už to tak pohani dělali. Není pohan jako pohan, zvlášť dnes jsme takoví nedomrlí ve věcech, jako je třeba rituální zabíjení otrokyň nebo tak něco. Já si teda ještě nikoho nezabila, někdy myslím, že je to i škoda, o pár konkrétních lidí míň by neškodilo, ale co se dá dělat, doba je zlá a nové zákony a Nová smlouva s demokratickou společností dává jasně najevo, že zabíjení lidí ne-e. Mám však jistý pocit zadostiučinění, když někteří dostali po zásluze na hubu, jak si zasloužili. Pravá pohanská nedůtklivost při spojení s rychlou spravedlností dává mnoho možností.

Když vhled, tak vhled, Boží pomoc se vždycky šikne, zvlášť, když je třeba jet autem. Naše milá Leontýnka byla mlčenlivá jako vždy, když se má někam jet, takže jsme ji roztlačili a i když se jelo z kopce, nenastartovala. V půlce kopce jsem zastavila a měla jsem několik možností – domluvit se s místním bordelem, že auto píchneme k nim na dvorek, což sice bylo poslední řešení, ale než to nechat na silnici, tak to radši píchnu tam, nebo sehnat někoho přes kabely a nastartovat to přes něj, případně hodit ze skály, až tam někdy dojedeme. Auto je to milionové, to už jenom na opravách nás vyšla dobře přes milion nebo dva. S odškodněním za nervy za miliony tři. Nejméně.

Zazvonila jsem a podívala se podle návodu do kamery, aby bylo jasno, kdo je poutník. Vešla jsem po zazvonění do Belveder Clubu. Peklo. Nevětraný, temný, zakouřený vstup doplněný jedním maličkým světlem kdesi na stropě, obehnaný proherními automaty, smrad jako v místnosti, kde nikdy nevětráte a vykouříte dvacku denně ve dvaceti osobách. Chuchvalce cigaretového dýmu se líně válely při zemi a utahaná odbarvená hubená blond paní, s kruhy pod očima a černým líčením, se zeptala co chci.

"Máte kabely?"

"Kabely nemáme."

"Můžu alespoň hodit auto k vám na dvorek, když to nerozjedu?"

"Jo, jasně."

V pekle by mě tedy chtěli. Fajn. Jak jinak. Takže – pokud mám jet dělat rituál, je třeba se posnažit a sehnat kabely, jinak se budu muset vybavovat s lidmi, jejichž prostředí i vizáž mi nesedí. Pochopitelně se bude muset také posnažit Boží síla, jinak nenastartuju. Už na začátku jsem se rozhodla, že já se povezu, bohové se holt musí taky snažit, když ode mě něco chtějí. Síly musí být vyrovnané. Kojot narozdíl ode mě měl strach už na začátku a podivoval se mojí odvaze. Jenomže – pokud přenesete zodpovědnost za svůj úspěch nahoru, odvahy je třeba jen půl, respektive je třeba odevzdání se. Takže houby odvaha. Odevzdání se vyžaduje odvahu, ale pak už ne. Pak už se jenom bavíte.

Takže jsem stála v půlce kopce a sháněla kabely. Kojot vedle pokuřoval a bál se. Jet třicet kilometrů a nenastartovat v lese ve tmě, to ho tlačilo. Také už bylo půl desáté v noci. I sehnala jsem pána, co byl ochoten nám pomoci, jen co si hodí maso domů. Přijel, nastartoval a já nic. Tůroval to dobře čtvrt hodiny, pak už to chtěl vzdát a prsk! Boží zásah online – nastartoval mi auto. Dali jsme mu flašku kombuchy jako odškodné a rozjeli se.

Jedeme a jedeme, asi deset minut. Policajtská hlídka nás staví. Auto škytne a v ulici zase stojíme jako blbci. Přijde k nám krásná mladá policistka a ptá se po dokladech. Doklady dodám, jenomže na výzvu k odstranění vozidla ze silnice nemám co říct než "Nerozjedu to, startovali jsme přes kabely a teď to chcíplo."

"Odtáhněte vozidlo ze silnice, občanko." Zní od jednoho chytrýho, co má obě ruce levý a ještě asi ne svoje, páč používat je je nad jeho síly.

"To to necháte tlačit ženskou s chlapem?" Hřmím já. "Pomáhat a chránit." Halekám na něj a snažím se auto nějak zkonsolidovat. Auto začne houkat, jak se během deseti minut alarm dobil. Sedím v autě, Kojot se s jedním policistou snaží mě roztlačit a já dostávám dotaz od policistky: "Aby to auto nebylo ještě kradený…"

"Není. Tohle auto by ukrad leda blázen." Sekunduje Kojot.

Jdu shánět kabely u dalšího odstaveného auta a mám úspěch. Kojot mě při dalším desetiminutovém nastartovávání přemluví, že radši pojedeme domů. Inu, nevěřící Kojot a jeho poslušná žena. Balíme to, otáčíme, příslušníci doufají, že to do nich nenapálím a nebo to znovu nechcípne. Jedeme domů. Když to u domu chceme parkovat a napodruhé vidíme tu bídu o místa, zrovna jedna paní nám jde odjet s autem a já mám bohatě prostoru k zaparkování. Klika?!

Doma udělám minirituál na zemi a následně trochu toho astrálního cestování v posteli a je hotovo. Usínám. Zdá se mi sen…

Našla jsem si novou práci. Je to na celkem známém místě, mně známém, i když jsem tam konkrétně nikdy nebyla. Kořeny toho místa sahají do útlého dětství. Jsem v práci první den, zaznamenávají se mé úspěchy a i když jsem se nezastavila, tak jsem dosáhla jen 80 bodů. Zapracovávám se ale dobře, na první den super. Dostávám ke konci dne ještě nějaké vybavení z restaurace, abych mohla zvýšit své úspěchy a já s radostí jdu druhý den do práce, kde jsem první a hned si se mnou vedoucí sedá a hodnotíme první den.

"80 bodů z 230, to není moc, ale snažíte se."

"Na první den je to velmi dobrý výsledek, jsem skvělá obchodnice, uvidíte!" Kontruji. Sebevědomí ze mě čiší. Jsem v nové práci ráda a už dávám čaj v extra hrnečku novému zákazníkovi. Je rád. Moje marketingové schopnosti prodat samu sebe jsou dobré a jsem s nimi spokojena. I se svým výsledkem jsem spokojena.

Odcházím k lidem, kteří mě kdysi opatrovali, na čaj. Vidím je oba živé a zdravé, odkládám svůj růženec na poličku v příchodové chodbě. "Dáš si jablečný čaj?"

"Jablečný nebo jaký?"

"Jablečný."

"Tak jo." Odevzdaně říkám a jdu ho pomoci připravovat.

Přinesu také koupené koláčky a povídám jim o nové práci.

Poznávám lépe místo děje a probouzím se.

Je mi naprosto jasné, že děj snu souvisí s rituálem, který jsem dělala. Dělala jsem něco nového, proto nová práce. Dařilo se mi a do práce jsem se zcela ponořila, dařilo se mi i obsluhovat klienty a podávat dobrý výsledek. Na první den je to dobrý výsledek. Jsem spokojena. Známé místo, známý rituál, k tomu, abych ho mohla udělat potřebuji jen najít centrum a způsob práce přijde praxí, nepotřebuji jezdit kdovíkam daleko. Odhodlání jet daleko znamená odhodlání dotáhnout to do vítězného konce i ve snu a navíc, odhodlání se pojí s odevzdáním se při startování pekelného stroje v noci a prostě zkouška dojezdu někam. Jablka jsou nejznámější v našem regionu, ne třeba v tropech. Jablečný čaj je dobrý nápoj na návštěvu v našem pohanském prostředí. Domácí čaj je dobrý čaj. Lidé se na mě usmívali, bylo to optimistické setkání.

A tak v rituálech pokračuji a čekám, co zase prožiji za dobrodružství… Koneckonců, v pekle jsou na mě už připraveni a mají tam i skvělé parkovací místo.

6 komentářů u „Rituál nového ve starých kolejích aneb hlavně, když mám z čeho trnout“

  1. hlavně první částï příběhu jsem se nasmála. napsala jsi to krásně lehce a s nadhledem.a ten sen zní dobře, no, a snad se ti příště podaří udělat rituál i na tom onom správném místě.

  2. Moc pěkně napsáno. Až půjdu večer venčit Elišku, tak Leontýnce řeknu, že vystupuje v článku na blogu. Určitě bude mít radost! 😉

  3. 2dewberry:Díky 🙂 Jo, já zase jednou Kojotovi řeknu, že jedeme večer na Býčí skálu a on se zase osype :)))

  4. Super příběh! Taky jsem se nasmál. Tahle ironie života mě vždycky dostane,člověk se chytá udělat něco "strašně duchovního" a takhle to dopadne. Nedávno jsem četl na jiném blogu ,jak se dotyčná blogerka vydala na kole do lesa načerpat sílu ze svého oblíbeného modřínu a když dorazila na místo ,tak zjistila že je kolem stromu tak strašlivě nas..no ,že se kmene nedotkne ani náhodou.:-)A to je ta krásná realita ,která nás vrací na zem.

Komentáře nejsou povoleny.