Procházka s Eliškou

Dnes jsem šla na procházku s Eliškou a dýchl na mě podzim. Chladno, větrno a mračná obloha s modrými průramky nebe, naše milovaná bříza začíná žloutnout a šípky červenat. Je to krásné, možná to přišlo příliš brzo, nebo možná akorát, ta letní vedra byla k nesnesení.

Ťapali jsme spolu a já přemýšlela o nás a o Elišce, o zvířatech a o sobě. Věděli jste, že fenky, stejně jako ženy, mají přechod? Já tedy ne. Minulý rok jsem pod strašením kdekoho o gynekologických komplikacích starších fen včetně hnisání a dalších hrůz, prožila strach při nepravidelném hárání (dokonce jsme její zdraví pojistili na poměrně vysokou částku) a letos už je to naše babička, která nekrvácela ani jednou. A to devíti až desetileté Eliščí štěňátko si jde chytat klacíček či hračku a vlastně ani neví. Rychlost zmizela, objevila se rozvážnost a máme tu psí starší dámu, krásku k pohledání, dokonalou ženu v nejlepších letech.

Včera jsem zuřila jako jiné minulé dny a vyhrožovala Elišce, že ji ostříhám dohola a bude. Už se zase přesrsťuje a byt je naprosto, ale naprosto neukliditelný. Vše mě zneklidňuje, ráda bych tu měla hezky, klid a ČISTO! Jsem z aktuálního, už tolikrát prožitého stavu naprosto zoufalá. Nyní nám opravují už dva měsíce dům, takže veškeré věci ze sklepa mám naskládané tady nahoře, smetám koberce z chlupů, písku a potkaního steliva a je to peklo. Rozhodla jsem se, že v rámci svého klidu zatím nevyhodím všechny věci ze sklepa z okna, ale vyruším 9/10 koberců, jež pak naskládám do sklepa a budu mít klid. Uklízet budu lino a parkety a chlupy už mě nebudou tak štvát. Když jdu Elišku vyčesávat, vyčešu Elišku II.. Dokonce si můžu pytel chlupů i vytvarovat do Eliščího tvaru. Přesto líná tak usilovně… Až patnáct centimetrů dlouhé chlupy, to by jednoho miklo.

 

 

V říjnu k nám přijde natáčet potkany ČT s hercem Václavem Vydrou. Paní scénáristka byla ohledně daného pokoje pro natáčení velmi neoblomná, v podstatě vyjádřila to, co já cítím pořád – chce to víc prostoru. Už abychom měli ten sklep. Měla jsem nutkání ji odříci a poslat jinam, třeba k Bebeše nebo k nějaké pražské chovatelské stanici potkanů, kteří jich chovají několik desítek, zatímco my jich také máme několik desítek, ale za sebou a dočista mrtvých. Zbylo jich pět.

 

 

Počítám, že Lidožrouta budeme muset odstřelit, protože tak hroznýho potkana aby člověk pohledal. Další bordelář. Včera jsme měnili podestýlku potkanům, naměřila jsem mu válečků vrchovatě a ráno jsem měla na podlaze u Lidožrouta válečků jak naseto, jen se rozmnožovat. Další, co mi tu neumožňuje mít hezky uklizeno. Taky bych ho ráda někdy řácky kousla, aby si to užil. Já už jsem od něj pokousaná až hrůza. Já vím, že za to nemůže, že je jenom jeden ubohej s krutým osudem a vlastně se strašně bojí, tak je agresivní. Ale je mi to dočista jedno, když je schopen se vymrštit deset patnáct cáků ze dvířek klece kolmo na mou ruku a kousnout do krve, načež se stáhne a čeká na jídýlka.

 

lidozrout.jpg

 

Amíšek má krásnou zlatou barvu a je to zlatíčko, až na to, že je to škodič, jak mu Kojot říká. On si také asi neumí pomoct a já ho nesmím nechávat samotného, protože vždycky něco vyvede. Ostatní tři holky, které spolu žijí v jedné kleci jsou trochu nemocné, ale zaléčujeme je antibiotiky. Když to není nic horšího…

 

 

Máme doma novou Karušku, je to křečík džungarský a je to tak oddané a mazlivé zvíře, co už po pár dnech přijde na zavolání a vůbec je poslušnější než potkan a to už je co říct. Karuška si nás úplně získala.

Gekončíci dostali nové terárium, je plné betonových jeskyněk a patříček, takže se tam se žábou krásně doplňují.

gekoncik.jpg

 

Včera jsem s Kojotem přemístila želvárium víc do místnosti, takže je na něj krásně vidět a prosvítá jím slunce. Šťastný to krok, jsem ráda.

 

bulbisek.jpg

Rozhodla jsem se, že nezbytně potřebuji nový kabát a kožich na zimu. Na Aukru jsem si dala tyhle kategorie do vyhledávání a každodenní ranní e-mail z Aukra se položil pod obsáhlostí kategorií, což mi ještě stačil říct, než bídně zahynul. Inu, zřejmě jsou ty kožichy příliš těžké.

Rozhodla jsem se, že se podělím ještě o chřestýška zakrslého a zmiji růžkatou, ta je taková pěkná. Ostatní zvířata někdy příště.

chrestysek.jpg

 

zmijenka.jpg

A tak jdeme a Eliška vážně kráčí vedle mě. Já přemýšlím a je mi v triku pěkná zima. Už je to na kabátek. Doma spí Kojot a není mu dobře, jako vždycky. Možná si budu číst, možná napíšu článek, možná si sepíši, co všechno chci být tenhle podzim. Plán.

Potom mám ještě pár tajných myšlenek, jen pro mě.

Podzim už začal…

 

 

3 komentáře u „Procházka s Eliškou“

  1. Krááása, těším se další zvířátka, a napište více o opavském potkánkovi, paní co ho našla se o jeho osudy zajímá…

  2. Wewi, o Lidožroutovi se toho moc říct nedá. Je strašně agresivní a uvnitř se bojí. Toť vše. Jinak jsem ráda, že se Ti článek líbí.

Komentáře nejsou povoleny.