Ten den, kdy vítr smyl černý déšť

"Kojote, tady ti lidé tak divně vypadají, že mě to až děsí. Myslíš, že se takhle už narodili?" Ptám se Kojota při návštěvě jednoho zdravotnického zařízení.

"Víš, lidi tvaruje nemoc. Já, když je mi těžko, tak mě to tlačí vzadu na krku dolů k zemi, mám shrbená ramena a tak. Kdo je citlivý, pozná to na mně." Poučuje mě Kojot.

"Hmm…" Říkám nepřesvědčena. Přeci není možné, aby se člověk tolik změnil.

"Tůt, tůůůůt, tůt, tůt!" Zní mu z mobilu zvonění. Jmenuje se… třeba Petr. Pomáhá mi do sanitky a síly má za dva. Proč si jenom sanitář s houkačkou dává do mobilu zvonění automobilového troubení? Žeby nemoc z povolání? Ptám se ho na to. V tom mu mobil znovu zazvoní a mě to už docvakne – je to zvonění dětského autíčka.

Pochválím to. S uznáním se na mě podívá a řekne, že často vozí děti a je třeba být veselý. A také, že je třeba rozlišovat.

"Vozíte děti? To jako jenom děti?"

"Někdy, třeba teď, dostanu jinou práci, ale jinak jezdím dlouhé tratě, dnes třeba určitě pojedu do Ostravy."

… mlčím na to já.

"Také někdy vozím krev."

"Aha. A co je těm dětem?"

"My jsme onkologická speciálka. Leukemie, rakovina a tak."

"To je hrozné. Malé děti a takový osud. Musí bojovat. Už chápu, proč máte to troubení v mobilu a musíte být veselý." Říkám s porozuměním."

"Tak to prostě je. Lidé ani neví, co se za stěnami sanitek děje." Obdaří mě pochmurným úsměvem a dál sleduje provoz na silnici. "Dívají se na svět z té lepší stránky."

Tiše jedeme dál. Mluvíme o mnoha dalších věcech.

Jenom nevím, nakolik nemoc změnila každé dítě, každého člověka, který nemoc měl či má. Kolik je tváří za zdmi ústavů a každý osud je jiný. Kolik z nich by šlo do alternativní medicíny a jak by se vysvětlovalo tomu kterému jedinci, že nemoc, kterou má a která mu tvaruje tělo a duši, je třeba duchovně léčitelná. Pro sanitky spěchající do Ostravy pro dítě, kterému se přitížilo, to zní jako scifi.

Přesto to někdy funguje. V ten správný čas a na správném místě. Nechtěla bych být na místě toho, kdo dává takovou naději, byť to naděje je. Je příliš těžké namíchat bílou barvu pro černý déšť zahalující modré nebe.

Naděje však vždy umírá poslední…

One thought on “Ten den, kdy vítr smyl černý déšť”

Komentáře nejsou povoleny.