A půjdeme až tam, kde kvete duha a možná ještě dál, tam, co rostou sny

Zítřek si s dneškem pomalu podává ruku a je zima. Mraky se těžce procházejí pod modrou oblohou a vypadá to, že co nevidět začne sněžit, pokud by tedy bylo pod nulou. Dnes jsme s Kojotem provedli další změnu v našem obydlí. Přestavěli jsme kameny želvám v tisícilitrovém želváriu a také ho řádně vyčistili.

Já dodala ametystovou čtyřkilovou drůzu, dvoukilový růženín, kilový sodalit a půlkilový jaspis, to celé jsme zamíchali s vodou, přidali želvy, filtr a topítko, protřepali a bylo hotovo. Mohli jsme se dívat čistou, průzračnou vodou, kameny se spojily v jeden velký energetický nápoj a želvy byly dočista zpitomělé z těch novot. Ladynka si dokonce natáhla zadní nohy pod žárovkami a vyhřívala si prdelku jak správná ženská, co chodí i dole bez.

Vedle mě o písek přetahuje své tělo zmije rohatá a zní to syčivě a velmi výhružně. To ona umí – třít se sama o sebe a vydávat zvuk. V poušti bych se velmi rychle zastavila a pozorně se dívala, abych ze setkání odešla celá, zdravá a hlavně živá. Tady se můžu dívat bez rizika uštknutí.

 

 

 

Koupila jsem domů nové záclony, spoustu hadříků a nějaké boty, to aby si Kojot nemyslel, že mám jenom těch pět triček se dvěma sukněmi, co jsou mé oblíbené. Pak mám samozřejmě celou skříň hadrů, co nenosím z různých důvodů, ale ty tak nevnímám, narozdíl od citlivosti k nedostatku vhodného oběživa krásy. Prostě nemám co na sebe… Musím si něco na zimu koupit… Takže jsem utratila majlant, Kojot z toho málem spadl ze židle a bylo mu to stejně málo platné – teď budu mladá, krásná a atraktivní a ještě k tomu skvěle oblečená! No, na tuhle větu mi přízeň řekla, že už jsem stejně stará, takže jsem se zamyslela a uznala, že pro tuto chvíli má pravdu a po položení telefonu už jsem byla zase mladá, krásná a perspektivní, no a tak to tak nebolelo.

Také jsem se bavila s přízní na téma ženských dnů a došla k názoru, že už mám půlku menstruací za sebou a měla z toho radost. Už to můžu počítat na metru. Že je s tím vždycky takových problémů. Shodly jsme se na tom, že je nám blbě předtím, při tom a i potom a kvůli těm třem dnům v měsíci, co je nám dobře, to snad ani za to nestojí. No, stěžovat si můžeme jít na hlavní nádraží, hlavně, že jsme si pokecaly o něčem důvěrně známém oběma stranám.

Blavoři řádí a řádí, Eliška fníká ze spaní a klepou se jí nožičky a poňafává – tolika svalů v jednom snu zapojených do reality. Možná bude pršet a do toho svítit slunko. Zítra, pozítří, někdy. Vyroste duha, rozkvete osmero barvami a my nikdy nebudeme na místě, kde odpadávají zlaté penízky z duhových proužků. Vždycky nám ta duha někam uteče. Zbývají nám jenom ty sny, abychom si je mohli nechat nejenom zdát, ale taky splnit.

3 thoughts on “A půjdeme až tam, kde kvete duha a možná ještě dál, tam, co rostou sny”

  1. Blavory jsem vždy chtěl, jsou to má oblíbená zvířátka…někdy se musím stavit, nebo dejte fotky semka jak u vás bydlí a popis terárka…viděl jsem hezké terárko tak metr a půl na déli, polopouštní, kořeny a sanseviery…byli v tom parádní…nu a čímpak je krmíte?

  2. No my máme terárko asi metr na délku, padesát hloubka a padesát výška. Krmíme je vejci, libovým masem, občas nějaké vitamíny a Kojot říká, že by mohli i kočičí konzervy, ale těmi je nekrmíme. Chceme je letos zimovat a pak mít miminka 🙂

Komentáře nejsou povoleny.