Sen o Alpách a katedrálách

Včera večer jsem si četla knížku od Paula Bruntona – Eseje o hledání a namátkou jsem zvolila eseje o karmě. Úvahy byly zajímavé, knihu jsem brala s nadhledem jako všechny podobné knihy, které se hemží slovy muset a přitom považuji za prokázané, že některé názory v nich lidé, co pracují s magií, vyvrátili. Je neuvěřitelné, jak je valná většina takových knih poplatná době a víře řečníka.

Já nežít s Kojotem a nenasávat praktické okultno s jeho názory, tak bych to snad brala za bernou minci. Ale nemůžu. Kojot totiž jakoukoli knihu na kterékoli téma podrobí svému zdravému rozumu s přírodovědeckým, filosofickým a religionistickým vzděláním a můžu si být jista, že knihu rozloží jak balíček karet.

Pořád si zvykám a ostře odděluji svou víru a jeho názory. Přesto nějak odolávám, jak skála broušená mořem do útesů a skalních útvarů – čím více ostrých skal, tím hůře se dá na skálu dojít a pokořit její vrchol…

 

 

 

 

Jednou jsem se rozhodla, že půjdu ven a zkusím novou metodu měnění reality.Vyšla jsem kousek za město, zkoncentrovala jsem se a najednou koukám, jsem jako uvnitř nějaké obrovské koule. Všude kolem mě je skála na skále (úžasný pohled) nebo katedrála na katedrále (ještě víc věží, než v Praze). Rozhodnu se neriskovat a nejdu tam, kde by reálně hrozila kolize s vnějším světem, ale jdu pro svou nejlepší kamarádku, abych jí to ukázala.

Přijdu k ní domů, tam jsou její dvě děti a pěkná domácnost. Povídáme si spolu a já jí zvu ven na něco nového. Podaří se nám odejít a když jsme za městem, změním realitu a opět koukáme na spoustu alpského vrásnění a katedrály. Dokonce tam vedou i schody.

"Týjo, kde to je?" Ptá se ona.

"Jsme v Bonnu." Odpovídám já.

"A nenarazíme, když půjdeme dál?"

"Zkusme to…" Říkám já.

A pak jsem se probudila.

One thought on “Sen o Alpách a katedrálách”

Komentáře nejsou povoleny.