Jedno slunce zapadá a druhé vychází

Ve stejný den, kdy zemřela Didactylos, jsem nahmatala vlčačce Elišce několik malých nádorů v liště prsních bradavek. Nádor poznám, jak na něj sáhnu. Od potkyšů jsem vycvičená pohmatem velmi dobře. Prošlo mnou několik postojů k téhle nemoci a odcházení Elišky. Budeme mít nového pejska, až Eliška umře? Kojot by rád buď štěně nebo žádného pejska a klid. Já bych ráda pejska z útulku, už trochu vycvičeného, protože nejsem schopna vycvičit sama sebe, natož důsledně pérovat nějaké štěně, které je notabene na mazlení. Nejsem pérovací typ.

A tak se ve mně mísila lítost, prohra, budoucí naděje a pokus zůstat klidná.

Když jsme šli na veterinu, Kojot stále choval naděje, že je to něco jiného. Já byla skálopevně přesvědčená, že jsou to nádory a Eliška má raka jak vyšitýho. Koneckonců německý ovčák je jedním ze čtyř plemen indikovaných k nádorům prsních žláz tak samozřejmě, jako že na obloze jsou mraky. Právě i díky těmto ukazatelům jsme se rozhodli pro bleskurychlou operaci – za tři dny. Elišku máme pojištěnou, takže můžeme léčit a léčit a léčit a nezruinuje nás to. Eliška má devět let. Na naše je jí skoro šedesát. Hárat přestala před rokem.

Seděli jsme odevzdaně na lavičce před ordinací a čekali. Čekali jsme dlouho a vevnitř nikdo nebyl, tak jsem se rozhodla, že půjdu prásknout vchodovými dveřmi, jako že někdo přišel, tak aby to bylo slyšet. No, diplomat. Přeci nebudu klepat na dveře od ordinace… Jak otvírám dveře, tak vidím, jak ke mně směřuje nějaká paní a kotě v rukách. Tak ji nechám projít a při společném čekání zahájíme konverzaci.

Kotě je právě nalezené, běhalo o pár ulic dál a pilo tam z louží. Je to červencové kotě, jasně černé. Paní ho chce jako společnici k jejímu vykastrovanému kocourovi. Kdysi nalezla malého kocourka a ten její kocour ho nepřijmul a byl jak vyjevený, nejedl a choval se divně. Tak snad s kočičkou to bude lepší.

No a my na to, že bychom si kotě vzali, Eliška že má rakovinu a aby měla společnici, až jí nebude dobře. My jsme kočku měli, tedy Kojot měl sedmnáct let kočku a v době našeho randění zemřela. Od té doby Kojot čas od času zastýská po kočce a doma pod linkou máme pořád kočičí záchod, co kdyby. A tak má záchůdek znovunalezený smysl života, Kojot se může radovat z kotěte a já mám radost, že je černé, protože černou mám moc ráda. Až umře potkyšek Amišek, co je mým aktuálním favoritem, pořídím si potkyše černého jako uhel a mazlivého jako Amiš nebo Amiška.

Jo, jmenuje se Čikita…

11 komentářů u „Jedno slunce zapadá a druhé vychází“

  1. Elišky mi je líto :(Jinak jsem myslela, že kočku mít nemůžete, Kojot to nějak zmiňoval v tom svém článku o hledání familiára…

  2. No a vidíš to, nakonec můžeme. Když se člověk zamiluje na první pohled, všechno jde. Elišce drž v pondělí ve čtyři pěsti, třeba ta operace dopadne dobře a bude tu s námi ještě pěkných pár let…

  3. tak to i já držím palce, a když vpomenu na chvilky s ní, je mi smutno jak na tom ted je atd….však víš kojote, velký řeči a nic dál…

  4. No, a co se stalo s tou Eliškou? Nějak jsem to nepochopil. Má tu rakovinu nebo nemá? Má bolesti? Jak ji léčí?

  5. Eliška má rakovinu, jde na operaci, kde jí bude vyoperována lišta mléčné žlázy dlouhým řezem. To je zatím všechno, co víme. To jsem taky napsala.

  6. Veterinářka to přehodila na čtvrtek, ale zdá se mi, že to za těch pár dní docela vyrostlo, tak uvidíme. Zdá se mi to příliš rychlé na to, aby to bylo nezhoubné.

  7. Operace dopadla dobře, Eliška žije a spí. Dotáhnout domů z ordinace pomalu bezvědomého třicetikilového psa byla fuška, zvlášť ty čtyři patra bez výtahu… Pak si to dáme ještě několikrát, jsou to štychy přes celého psa. Ale hlavně se mi teď Eliška hodí ke stříbrným stínům svým stříbrným břichem 🙂

Komentáře nejsou povoleny.