Svatováclavský večer

Povídka, která už třetím rokem čeká na dopsání. Protože už je to ale tak dlouho, dávám z ní na den sv. Václava alespoň úvodní rozjezd. Na pokračování snad jednou dojde, vymyšlené to je. Třeba se vám bude úryvek líbit…

 

Plamínek svíčky se ve večerním šeru rozkomíhal jako jazýček hada, do výšky se zúžil a nahoře zatřepotal červenošedou rozeklanou dvojkou ostrých plamínků. Svíčka hořela celou noc a celý den, stále jí zbývalo dost na to, aby hořela opět celou noc a celý den a teprve potom někdy uhasla s diagnózou nedostatek vosku.

Svatováclavská noc začínala. Ráno propršelo, stejně jako propršela včerejší večer a noc, k odpoledni začalo hřát slunce, které k večeru zčervenalo a pomalu zapadlo, aby alespoň na chvíli napodobilo plamen svíčky, která mu ukázala, jak na to.
Svatý Václav na Václavském náměstí seděl v sedle svého oře. Jak zapadalo slunce, osvítilo Václavovi i koni tvář, proniklo pod helmu a zatančilo paprskem na čele. V tom okamžení se Václav nepatrně rozechvěl a na čele se mu pod ochranným kováním helmy zrodil světelný kříž. Když přijímal svým znovuzrozeným posláním ve formě nicoty světla pokyny, trošičku se mu udělaly vrásky a zjasněl zrak. Hlavu mu naplnily posvátné myšlenky a vyhnaly temnotu. Ardovi se najednou napnulo svalnaté tělo a prohnul se do pozorného postoje. Bylo 18:47, právě zapadlo slunce a z nazelenalého vojenského jezdeckého sousoší se zvednul průhledný přízrak svatého Václava s planoucím křížem na čele a žhavou špicí kopí. Ardo se odrazil pravou zadní a konečně po tolika letech nedokončeného nakročování vyrazil cvalem směr duchovní centrum celé země.
Metropolitní kapitula svatého Víta, Václava a Vojtěcha se pomalu ukládala do šera při neochvějném čekání na něco, co zcela jistě přijde. A přijde to dnes, ve svatovítském chrámu se rozsvítilo při západu slunce všech 96 drahokamů na Koruně, která spočívala na Václavově lebce ve svatovítské kapli v Korunní komoře. Ramenní kost svatého Víta se pohnula a dotkla se hlavice dolní čelisti svaté Anežky ve Svatovítském chrámovém pokladu.
Ozvěna dusotu kopyt se rozpíjela ve vzduchu města ukolébaného babím létem. Klapot podkov o ocelové molekuly vzduchu, o které se při cvalu opíral, se změnil v těstovité ticho mastné konzistence u kostela svatého Salvátora nad Křižovnickým náměstím. Než Ardo ve vzduchu dobrzdil a snesl se na dlažbu začátku Karlova mostu, ozval se tklivý zvuk odněkud zprava. To se začal otáčet maličký globus na jedné z věžiček Klementina, jak se kolem něj přeneslo nehmotné tělo svaté Anežky z nedalekého Anežského kláštera.
Ardo s Václavem přešlapoval neviditelně před Karlovým mostem, lidé chodili kolem něj, vypadalo to jako kdyby se proud turistů rozdělil na dva proudy, které se kdesi u kolejí zase slévaly v jeden, aby mohli lidé přejít na druhou stranu silnice.
„Václave! Jsem Anežka Přemyslovna, to já pomohla tvému koni odlepit se ze země v jedné ze svých soch. Je potřeba, abys vyzdvihnul Bruncvíkův meč a spěchal na Hrad. Dneska se proháníš ve stínu budoucnosti a zároveň tě ovlivňuje minulost. Vzpomeň Myslbeka a Hlávku, vzpomeň rok 1886, kdys byl zrozen v hlavě, která tě z bronzu vylila a skovala. Dnes je to bez jednoho měsíce právě 88 let od založení našeho státu patrone náš, letošní rok dává v součtu právě třetí osmičku, a ty nemáš moc času než zapadne i měsíc. Nekonečno je tvým stínem a zároveň tvým světlem. Přichází okamžik osmého oktagramu."
Václav zabral za otěže a Ardo jednou přetančil nehlučně most, téměř nedošlapoval. Potom nechápavě předupal po dlažbě zase od Kampy zpátky ke Karlově ulici a následně s nozdrami u země se krok za krokem snažil vycítit v železobetonové mostovce ozvěnu magického meče.
Nic. Most byl prázdný. Žádné rozkopnutí dlažby se nekonalo. Ardo svěsil hlavu a opřel si hranu pravé přední podkovy o dlaždici. Tiše zafrkal a zahýbal ušima. Václav ho pohladil po plecích a rozhlédnul se kolem. Anežka zmizela. Zbývala Vltava, pár soch kolem na něj už u hledání mávalo a usmívalo se na něj.
„Teď ne," řekl si Václav při pohledu na stmívající se město, „meč počká." Když poklusával pryč, Bruncvík se na něj z levé strany mostu vážně podíval a zahýbal pozlaceným drženým mečem jako kdyby kreslil osmičku. A nejenom osmičku, ono to na jednou vypadalo jako šestka.
„Osmička a šestka?" poškrábal se Václav pod žhnoucím křížem na čele, kde ho znenadání polechtal vítr a vyrazil cvalem ke kapitule.

Hřebec nabíral výšku pozvolna, ale jistě. Svatovítská katedrála již čekala.

Svatý Václav

1 komentář u „Svatováclavský večer“

  1. … a hřebec Ardo pelášil k Neumětelům. Konečně někdo píše o hřebci Ardo! Proč se vlastně jmenoval Ardo?

Komentáře nejsou povoleny.