Výlet do velké tmy

Na náš velký den jsem naplánovala několik výletů za sebou, to určitě stihneme. Kojot tak tiše poslouchal, nic nenamítal, a jelo se.

Absolvovali jsme jednu zatáčku k jeskyním a najednou bylo půl páté. Vymyšlená Klentnice s kruhem menhirů čekala.

"To nestihneme. Bude tma, až tam dojedeme." Podotkl Kojot.

"Stihneme, pojedu co to dá." Vyvrátila jsem mu s veškerým entusiasmem varování já.

A tak jsme jeli. A jeli. A pořád jeli. Bylo šest hodin, půl sedmé, Klentnice pořád nic. Druhá, třetí, pátá prdel světa a pořád jsme tam nebyli. V sedm hodin jsme se konečně dočkali. Klentnice!

Tma čekala.

Domorodec s dvěma psy seděl na nově vybudované terásce.

"Kudy prosím k menhirům?" Zeptala jsem se ho.

"Jo vy myslíte ke kamenům?" Natahoval slova co to šlo.

"No." Kníkla jsem já.

Hodil rukou kamsi k lesům. "Tam to je, v lesích. Ale teď to nenajdete."

"Děkujeme. Najdeme." Řekla jsem já, koneckonců nebyla úplná tma, jenom taková nedomrlá tma s měsíčním svitem.

A tak jsme našli Velkou Tmu. Systematicky jsme chodili od jednoho pole ke druhému, procházeli remízky, Kojot se bál bytostí a já se bytostí nebála. Kojot byl unavený, já sršela optimismem a energií. Našli jsme rybníček, spoustu vysoké trávy a kukuřice. Měsíc jak rybí oko svítil jak o život. Kameny jsme nenašli.

Ale nevadí. Nepohádali jsme se, nebyla jsem ošklivě sepsuta a tudíž výlet považuji za úspěšný. Teprve v krizových situacích se pozná pravý vztah. My jsme kromě toho poznali i Velkou Tmu, kvůli níž jsme jeli sto kilometrů daleko. Horší by to bylo, kdyby to bylo dvě stě kilometrů, ale naštěstí to bylo jenom sto. Velká Tma byla brilantní. Byla temná, měsíc vytvářel stíny našich postav a bylo to jak na bojovce, jenom jsme nechodili od světla ke světlu, ale od tmy menší do tmy větší a nazpátek.

Cestou jsme si dali v pizzerii skvělou pizzu (náměstí Židlochovice). Dobře dojeli domů. Velká Tma nás dohnala i doma. Tak jsme se jí líbili. Jinak si to nedokážu vysvětlit 😉

Prostě i doma máme pravé klentnické temno.

Návod k cestě za kameny v Klentnici dle Jana Tajboše:

Musíte do obory … kolem kostela po polní cestě dolů, pak přes pole a můstek přes říčku /ta bývá vyschlá/ … pak doleva kolem potůčku a dalšího pole a přes něj k oboře. Tam je ohrada s dřevěným můstkem – schůdky – a za ní plot s dalším "přelezem". Tam jsou kameny už vidět.

Morava, Pálava, Klentnice – energoinformační vzory a obrázky převzaty z webu http://www.jantajbos.cz/.

Z těchto stránek také pochází přesná citace ohledně výše zmiňovaného díla:

"Projekt harmonizace přírody geomantickými prostředky v oblasti Morava-Pálava-Klentnice – 2005

 

 

JAN TAJBOŠ & JIŘINA LOCKEROVÁ
2005

POPIS

Projekt byl realizován v průběhu května – září 2005. Impulsem byla poptávka organizace "Dům na půli cesty" sídlící ve Velkém Dvoře na Moravě,
České republice, pro připravované sochařské sympózium /11.-18. července 2005/.
Jedním z hlavních záměrů sympózia bylo tvůrčí vyjádření vztahu lidí k oblasti, ve které žijí prostřednictvím uměleckých děl umístěných do krajiny.

Náš autorský projekt vychází z cílů tohoto sympózia a má být inspirací pro jeho organizátory, účastníky, ale i širokou veřejnost.
K vyjádření a následné realizaci záměru sympózia jsme zvolili geomantickou metodu.
Je zde využíváno přirozených schopností lidského organizmu naladit se na původní i aplikované energie utvářející krajinu, její atmosféru a život v ní.
Oba využíváme několikaleté osobní zkušenosti, které navazují na práci Any a Marko Pogačnikových a Pavla Kozáka.
Nabyli jsme poznání, že realita je formována vztahy stvoření v ní bytujících.
Pokud je takové stvoření v harmonii k sobě, resp. v sobě i k prostředí, optimálně zužitkuje pro svůj život původní kvality prostředí.
Takový vztah mu umožní přetvořit sebe i prostředí na vyšší stupeň a/nebo vytvořit podmínky k životu v jiné realitě s rozšířenými možnostmi vývoje.

Abychom v tomto duchu postupovali i v rámci projektu, zaměřili jsme se nejdříve na stav původního prostředí uvažované oblasti
a zejména jeho disharmonie vzniklé lidskou civilizací."

 

 

4 thoughts on “Výlet do velké tmy”

  1. Teda Lucienne ,ty vaše vejlety to síla. Ještě teď vzpomínám na vaši slavnou cestu k Býčí skále. :-))

  2. A co teprve vejlety, který se neuskutečnily :))))))) To by byla síla! :)))) Takhle si jen tak klíďo píďo dojedeme do tmy a nic z toho, dneska jsem stihla naštvat umělce Jana Tajboše, který suše okomentoval, že on to celé vymyslel se paní Jiřinou Lockerovou namísto mnou jmenovaného Pogačnika. Takže nejenom že si nic neužijeme, ale jak se Kojot dohaduje s @Teem o tom, kdo dokáže nasrat lidi nejlevnějc, tak já snižuji náskok nasráním esoteriků kolem a to kvituji s povděkem. Kojotova žena nesmí být žádná máčka a dopálit úctyhodné lidi tak, že pozvednou své svaté obočí, to je hodno komentáře.Mimochodem, ta zatáčka k jeskyním, to je proklamovaná Býčí skála. Co se tam dělo, to je ovšem soukromá věc .) Můžeš si představovat, že to byla ohnivá vatra a veřejná plodná soulož na pohanském obětišti, k níž nám skandovaly davy přihlížejících a pak jsme šli zrýt brázdu nejbližšího pole :)))))))))))) Popravdě řečeno, bylo to ještě horší 😉 Proto o tom nepíšu, abych své čtenáře nekazila 🙂

  3. A sákryš! V Klentnici sme boli nedávno, a na kamene sme sa nepozreli, bo sme o nich nevedeli. Inak, pôvabný článok.

Komentáře nejsou povoleny.