A pluju až do Ruska

Zdálo se mi tuhle o velké vodní cestě. Plula jsem po vodě, plula jsem vzduchem, v kanoi i na kanoi.

Půjčila jsem si kanoi, modrou jako obloha.

Jela jsem k ústí jedné snové řeky. Má kamenité dno a začíná jako široký potok s těmi blyštivými vodními zrcátky. Je to nádherný pohled.

Přecházím s kanoí minijezík a nasedám.

 

Pluji a pluji lesnatou krajinou, co vypadá jak na Aljašce. Stromy a mezi nimi světlo a trochu sněhu, pak zase studený les a do toho studená voda. Pode mnou je hlubina a já si to trochu užívám a trochu se bojím toho dna pode mnou.

Potkám při vylodění další kanoi a v ní takovou pevnou pěknou slečnu, se kterou bych se na vodu rozhodně nebála.

"No a kam až jsi jela, prosím Tě?" Ptám se já.

"Ále… Až do Ruska…"

"Jéééé…" Odehrává se konverzace. Ona se pak posadí do lodi a chystá se k odplutí.

Takže do Ruska.

Dávám jí do kánoe své věci. Rozhoduji se co si s sebou na cestu vezmu. Když už má svou kanoi plnou mých věcí, začínám dávat do své kanoe velký lodní sud suchého prádla a věcí a nakonec zjišťuji, že toho asi vezu moc. Vidím své tenisky jak v nich stojím ve vodě na tom kamenitém dně, co tak znají všichni, kdo se k vodě někdy nachomýtli. Vlezu si dozadu na kanoi, na nohou už mám černé ploutve a jak tak sedím, tak z vody vypluji na vzduch. Pádluji a dívám se, jak sedím obkročmo na zadku kánoe a ve vzduchu pluji dál a dál.

Pluji kolem stanového tábora, o kterém se mi už jednou zdálo. Je to tábor, kde jsou na pobřeží malé poklady. Tam, kde voda naráží na břeh se skrývají pozlátkové pokládky, sešitky, gumy, tužky, náušnice i náramky. Nabírám vzduch pádlem a zabírám. Pluji dál a dál.

 

Dostávám se ke stavidlům. Z boku, tam kam doplouvá voda z vyrovnávání jednotlivých úrovní hladin, je jachtový záliv. Nad jachtovým zálivem, nad kusem vody s vodními víry, bydlí má přízeň. Mají okénka se záclonkami a bydlí přímo nad hladinou. Rozhoduje se, zřejmě na povodí, že se zvedne voda o pár metrů. Doufám, že je to nezatopí. A to už se točí vodní víry, já tam na té kocábce, držím se stavidel a voda jde pořád nahoru. Vím, že se mi nemůže nic stát, ale bojím se. O sebe, o naše. Voda je černá a temná. Víry nahánějí strach.

 

Voda se zastaví na samém konci stavidel, na vrchu. Domek přízně je skoro na úrovni hladiny. Budou se asi muset přestěhovat. Mávám na ně a jedu dál.

Po velkém dramatu jsem se probudila. Víry na hladině mě dočista dostaly. A moje víry už mě asi taky dostávají…… Chaosmágové to asi mají lepší. Jsou bez víry a přesto věří všemu. Já jsem holt na tu víru o něco víc fixovaná už tak nějak apriori. Člověk odsouzený věřit…