Mí Pražané mi rozumějí

Jednoho by z toho trefil šlak. Pětadvacet let se pokoušíte vysvětlit, že vaše cesta je jiná, vnitřní.

"K čemu Ti to je?"

"Co z toho máš?"

"Ty žiješ tak nešťastný život…"

Chápejte…. Nejsem ztělesněná óda na radost, neúčastním se pro bujarý vnitřní život v podstatě žádných "radovánek" a "ten život" je mi putna. Je mi jedno, že někomu přijde, že mi utíkají nejlepší léta pod rukama.

Jenom ten boj furt dokola. To mě vyčerpává.

Kojot říká: "Proč to děláš? Vždyť víš, že to nechápe."

Dělám to, protože si myslím, že to jednou vysvětlím a bude konečně jasno.

Vím, že tomu, pro něhož život představuje:

– půjdeme ven a tam budeme dělat…

– udělám to či ono

– ještě mám chvilku času stihnout tohle

je těžko vysvětlit, že já tuto potřebu naprosto postrádám. Já jsem vlastník takové divoké duše a ta duše, ta kam si poručí a co si poručí, to dělám. V duchu. Zvenku to vypadá, že nic nedělám, vlastně jen tak nešťastně žiju na místě a jsem takové malé umíněné líné budižkničemu, co si pro radost píše. "A co máš z toho tvýho psaní? Nic. Takže vlastně nic neděláš, k ničemu ti to není." Představuji si to jako topení pánubohu do oken, jak nás doma plísnili v zimě u otevřeného okna.

Chápete tu ponurost? Je to k nasrání.

Čtu si Františka z Assisi, překládám si ho do Lucienneštiny a jsem šťastná. Sedím ve svém novém rozjímacím místě u svíčky a jsem šťastná. Jenom tak jsem a úplně mi to stačí.

"Proč si do hlavy bereš takový nešťastný sračky? Ten akorát žebral a co vyžebral, to snědl. To si musíš klást takové cíle?"

Proboha, já si žádný cíle nekladu. Prostě čtu Františka z Assisi a něco mi to dává. Je to cítit vevnitř, na hrudi, jako správný rozhodnutí. Je to čirý pocit, že něco děláte správně. Jednoduše to víte a nevíte, odkud to víte a proč to víte. Víte to.

A o tom vlastně je celá ta víra. Je to jako jít zcela zřejmě v jemné mlze, kdy nevíte kam jdete, ale jdete pevně a víte, že správně. Průvodními pocity jsou takové duševní, možná i bych mohla říct duchovní, pocity, které vnímáte, když se zamyslíte nebo přestanete myslet. Ono je to těžko k vysvětlení, když u druhého ta praktická zkušenost schází.

Schází totiž citelná platforma porozumění.

 

12 komentářů: „Mí Pražané mi rozumějí“

  1. No ba, to mě už dlouho. Předlouho. A bude to tak do té doby, než se tam překlopí všichni. Stovky, možná tisíce let, možná nikdy.

  2. Jen tak dál.Toip pánubohu do oken, čti Františka z Asisi… Dělej to, co dělá šťastnou TEBE. Nikdo jiný tvůj život nežije. A i když boje jsou vyčerpávající… No co, každý ještě nezjistil, že ceste je víc, než jen jedna. Buď ráda, že ty to víš. 😉

  3. (já to četla už před několika dny, ale neměla jsem čas a klid reagovat+ jen uvnitř jsem příjemně reagovala) Příjemně se mi to četlo, jako balzám, jak hojivá mast na rány. Úlevné. Podporující – prostě léčivě, no.

  4. 2all:Díky za podporu. Přesto se sama sobě nezdám tak silná, jako jsem bývala v dobách skalných teen. Tenkrát jsem se bila také za úplně jiné ideály. No ale to je už na jiný článek.2Liška:Bylo to takové hojivé… úlevné… A přece se točí.

  5. Třeba, časem… Ale žena je tvor komunikativní a blog je platforma kecací, tak co se vlastně divím 🙂

  6. Ani netušíš jak moc Ti rozumím, ale máš štěstí že máš Kojota. Někdy si připadám jako v kleci Můj pohled na život a náboženství je asi dost podobný Kojotovu, ale nemám s kým o tom mluvit. Kdo to chápat nechce většinou ani neposlouchá.

  7. Jojo… někdy si říkám, že je nás docela dost na to, abychom měli nějaký Hlas. Jak to, že jsme tak neviditelní? : /P.S. Nemám to v téhle rovině s Kojotem tak jednoduché, jak se zdá, i když je v přístupu k duchovnu mnohem lepší než zbytek rodiny. Jeho ateismus je však někdy dost hořké sousto k asimilaci v dorozumění nás obou. Taky už jsem si i s těmi jeho dekonstrukcemi dost užila a hodně mě to poznamenalo.

  8. No já jsem nejen v rodině, ale i ve vesnici za podivína, jsem satanista ale zároveň se cítím být spojena s pohanskými předky, cítím stejnou úctu ke keltským, germánským i slovanským, tak proč je nectít všechny. Většina lidí kolem se ani nesnaží pochopit o co jde, proč mám třeba jiný hodnoty. A s muži to nemá jednoduché asi žádná z nás.My jsme s manželem spolu už patnáct let a naše vnímání světa se za tu dobu dost rozešlo, ale snažíme se to s rozumem zvládnout.

Komentáře nejsou povoleny.