Sochy králů

Jsem v Praze, na neznámém místě, avšak ve snu je to místo známé, už jsem tam někdy byla. Je to centrum. Shlížím na starou Prahu, vidím takové památky, jaké jsem nikdy neviděla. Je to hrozně zajímavé. Říkám si, že od té doby, co bydlím v Brně, musím takové procházky Prahou dělat častěji, protože ji uvidím v takovém pohledu, v jakém jsem ji nikdy neviděla. Vidím krásné staré stavby, památníky, velké železné sochy a až dojdu k nějakému geologickému či hydrometeorologickému ústavu, vidím nádherně tepanou, mocnou měděnou kašnu, spíš takovou listovou mříž. Kolem je tráva a celý plac před budovou je zalitý vodou. Vidím ty mříže s listy zalité vodou a lidé z této budovy stojí před budovou či k ní jdou a jdou přes tu vodu. V botech. Jdu nakonec i já. Přestanu se vody bát, přestanu se bát těch vyčnívajících stébel z vody a pohledu na zatopenou louku, u níž nevím, zda je bažinou. Jdu a nakonec louku přejdu, ještě s jedním pánem se pousmíváme své vodě v botách.

Jdeme spolu dál. Pánovi je asi šedesát. Procházíme kolem jakési zastávky tramvají a já si říkám, že jsem v minulosti, alespoň o několik desítek let. Napadá mě, co asi ten pán ví, v čem žije. Nacházím v sobě styčnou ikonu a jdu mu velmi opatrně prozradit budoucnost. Povídám mu o Karlu Gottovi. Naťuknu téma. Potom se chlubím úspěchy, slavíky, krásnou ženou a dvěma dětmi v požehnaném věku.

Najednou Gotta vidím. Je u mostu a fotí se se svou ženou, která mu v krásných splývavých šatech pózuje u soch. Mluví mezi sebou zdvořile anglicky, což mě překvapí. Muže už nevidím, procházím přes most a ocitám se v krajině plné nádherných kamenných soch. Vypadá to tam jako u vstupu do Gondoru.

Jenom soch je mnohem víc. Já se pohybuji na levém břehu. V hlavě mi zní jakási báseň, hádanka, která mě provází celou krajinou.

Pes, který je mrtev,

pije vodu určenou jinému zvířeti (snad bílé kočce).

Úžasné vysoké sochy tesané do skal vyústí v celé pobřežní město. Zapadá slunce. Mám docela nový mobil, ale nedá se na něj fotit, protože to pokaždé řekne, že je paměť plná. To zřejmě výrobce zaplnil paměť, aby se uživatelé nenudili. Západ slunce je překrásný a osvěcuje sochy. Zoufale hledám tlačítko "Smazat" a sedím na břehu. Minuta za minutou ubíhají a nedaří se mi na to přijít. Míchají se do toho texty, obrázky, k čertu s tím se vším, to jsou taky mobily, jeden by to hodil do vody. To nejkrásnější sousoší na druhé straně řeky se ponořilo do stínu. Obloha víc zčervenala červánky a slunce osvěcuje jinou paletu soch. Musím alespoň jednu fotku přinést domů Kojotovi. Je to tak krásné!

Jsem z toho mobilu už úplně vyřízená. V tom zezadu přichází Karel Gott a briskně mi z mobilu maže nepotřebné obrázky. Zlatej člověk. Podaří se mi zachytit pár posledních fotek a krajina se propadá do šera.

Vylezu si do skalní plošiny, mezi rozkročené nohy jednoho skalního obra, vytesaného. Sedím na gordickém uzlu, takovém keltském, co nemá začátek ani konec. Krajina zpívá. Je to opojná píseň, takové to hú a húúúúú, jak ve filmové jeskyni, kde se rozléhá hlas rusalky. Jsem na uzlu úplně přitesaná. V tom na mě skočí stínový obr a leknu se. On odskočí od uzlu a uteče. Teda ten byl, to vám řeknu. Huf a srdce mám v kalhotech.

Slézám dolů a vidím, jak se světla a stíny linou ve skalách a plynně umírají v zemi. Je to strašidelné. Celé ty postavy v šeru…

Najednou je barevný den, jsem nějakým veleknězem, co jde zachránit poklad. Ty poklady jsou vlastně dva. Jeden je duchovní, stráží nějaké tajemství, druhý je pár pokladů v písku ve věži. Jdu nahoru do bílé věže, která se line až do oblak mezi vysokými skalami. Jde se mnou ještě jeden strážce, duchovní. V jednom mezipatře se v šikmé hoře písku blýskají nějaké prsteny a náramky. Chci jich pár vyndat, ale písek se se mnou propadá níž a níž ke skále. Lezu do skalních schodů a na poslední chvíli to stihnu. Zrnka písku padají až dolů ze skály. Ošemetné poklady, když se člověk zapomene.

Lezu schody nahoru s mým průvodcem. Lezeme dál a dál, už nemůžeme. Vršek bílé věže je vysoko, převysoko. Už jsme mezi mraky a vrchy skal. Nemohu dýchat. Tak málo je tam vzduchu. Věž je stále užší a užší. Sotva se tam oba vejdeme. Schody jsou neopotřebované. Vůbec nemohu dýchat. Lapám po dechu. Dole vidím skalní město plné soch, samé pomíjivé věci. Dotýkám se nebes.

Dostávám bílého koně a jemnými cestičkami, které zná jen on, se dostávám z věže po skalní stěně dolů. Párkrát zaškobrtne na nerovných pidicestách, ale dolů se dostaneme dobře. Poslední metry skáčeme až do řeky, která přímo vře. Dole se bojuje. Nějací Tataři tam jsou a bují do skalního města. Honí mě. Plujeme pod vodou s koněm a oba se občas nadechneme a pak zase plujeme pod vodou. Je to hrozně napínavé.

Skáče mi na žebra kočka a vyráží mi dech. Doslova bojuji o dech v realitě.

A mám to. Realita nebo sen, už je den….

Snad možná ještě vysvětlení té hádanky se psem. Nahoře je to jiné zvíře a dole je pes, oba jsou zrcadlově obráceni tak, že když vyjde slunce, nabírá na podobě pes, když zajde, nabírá podoby to jiné zvíře, snad bílá kočka. U vyřešení této hádanky stojí jejich socha ve vodě a zpod textu hádanky vyryté ve skále vyčuhuje měděný kohout, odkud pramení čistá voda. Je tam polostín, právě podle toho, jaká je právě část dne…

2 komentáře: „Sochy králů“

  1. Nádhera! A takový dlouhý ten sen byl (nebo se jeví). Mě zaujalo ironické "To zřejmě výrobce zaplnil paměť, aby se uživatelé nenudili" – dělá to na mne dojem Co nám to ti bohové zase vymysleli, abychom my měli co dělat a oni čemu se smát. A pak mi připadá objevné (pro mne), že na konci to vyřešení hádanky je místo. Ve snu. Že vlastně různé myšlenky atd.ve snech jsou zobrazeny jako místa, krajina, domy…

  2. Mně celý ten sen připadá úžasný. Jen je ho asi polovina, protože tu první část jsem nezveřejnila. Zaprvé by to bylo dlouhé, už je to dlouhé i tak, zadruhé se tam zrcadlily soukromé věci, které mají napovědět mně a ne sloužit k pobavení ostatních. Mám dlouhé sny 🙂 Dokonce na pokračování. Mám snové krajiny, kam se vracím a kde se dějí různé dějové stopy. Budu nad Tvým komentářem přemýšlet i z hlediska luštění snové problematiky, protože mi to, co říkáš, připadá zajímavé. Děkuji.

Komentáře nejsou povoleny.