Lovci kožešin

Jednou doma Čikita objevila kožešinu.

A trhala…

A lovila…

lovicka3.jpg

A kožešina se furt bránila…

 

 

Až to zaujalo druhého lovce kožešin, Zinušku.

 

Ale Čikita lovila kožešinu a bránila jí i před nepřítelem. Donesla si ji z kuchyně až do ložnice.

 

 

 

A bojovala tak dlouho a statečně, až mohla v klidu v měkkém usnout zaslouženým spánkem spravedlivých…

 

14 thoughts on “Lovci kožešin”

  1. zaujímalo by ma: Eliška a kočičky pochopili samy od seba, že potkánky sú kamaráti a nemajú ich loviť?

  2. Eliška neloví nikdy nic. Přijde, očuchá, olízá, zakníká.S kočkama je to horší. Kočky loví, co k lovení je. Někdy i toho puštěného potkana, aspoň mu tlapkou sáhnout na ocásek 🙂 Ale puštěné agamy si nevšímají, na hada jsou zvědaví a cvrčky sežerou. Pokud uteče křečinka nebo pískomil, je to pro kočky výzva – je to malé a bezbranné. Ale zatím jsme všechno přežili všichni ve zdraví.

  3. Když ty dvě krásky vidím, hned bych si taky zase nějakou pořídila, navíc ta kočička s bílou náprsenkou vypadá úplně stejně jako kocourek kterého jsem měla před lety, byl to takový mazlík. Můj muž ale říká rezolutně ne, že prý papoušek satčí.:-)

  4. To říká nesprávně 🙂 Čím víc zvířat, tím líp! My jich aktuálně máme něco nad třicet a je to úplně v pohodě 🙂 Koček bych klidně brala pět 🙂

  5. No,třeba ho s mýma dvěma holkama přesvědčíme. Já si to kompenzuju takovou malou domácí džunglí.

  6. No, možná mi stačí, když si počkám. Mladší dcerka miluje každé zvířátko které vidí(já vlastně taky, tada kromě pavouků), tak já si počkám až je začne nosit domů a pak se budu tvářit že to jen toleruju.

  7. To záleží na tom, jak máš svoje děti vychovaný. Já jako děcko bych třeba domů nic nepřinesla, protože jsem věděla, že nesmím. Kdo by se o to staral atd., klasické výmluvy rodičů… Jestli jsi víc otevřená, mohlo by se Ti Tvé přání "děcka domů něco přinesou" splnit.

  8. Pro svoji starší dceru jsem ošetřovatelka, osobní asistentka, zdravotní sestra a učitelka v jedné osobě. Mladší se snažím být tak trchu kamarádka, nejsem taková ta peskující matka. Je mi jasné že péče o každé zvíře z velké části nakonec zůstane na mě, ale na chlupáčky jako jsou pískomilové, křečci, morčata nebo potkani koukáme zálibně obě:-).

  9. Soucítím s tím, že to máš tak… variabilní. Co k tomu říct – určitě to má nějaký důvod, proč to tak máš a něco Ti to dává, nějak Tě to obohacuje. Věřím tomu. Já sama to tak mám a vím, že by se to tak mohlo brát. Z chlupáčků jsou opravdu nejochočitelnější potkani, na ně nedám dopustit. Pořiď si aspoň jednoho mazla! Děcka je budou milovat 🙂

Komentáře nejsou povoleny.