O moři a velkém prádle

Nastoupila jsem jako pomocnice do jedné anglické rodiny s dětmi. Jednou večer se však madam rozhodla jet helikoptérou na ostrov. Předtím jsme si obě nalakovaly nehty takovým perleťovým lakem. Letíme v bouři, helikoptéra se s námi zmítá, skoro to neujedeme, ale nakonec šťastně přistaneme na ostrově. Pak letíme nazpátek.

Doma se rozhodne tak devítiletý syn jet také. On to neustojí a helikoptéra spadne do moře. O něm nejsou žádné zprávy. Vidím mořské dno a velrybu, jak se jí chlapec drží a ta ho vynáší nahoru. Připlouvá žralok a pak oba mizí v jednom okamžiku. Žije? Nežije? Nevím.

Držíme smutek. Je to velký smutek.

Ocitám se v jiné rodině, na pobřeží mně známého snového moře. Na pobřeží je stavba a v ní je jakási další rodina a i tam je škola pro malé děti. Mám na starosti všechno – domácnost, děti naše i děti cizí, když jdou ven nebo potřebují poradit. Je to dost časově náročné. Vtip je v tom, že dům je postavený tak, že moře při přílivu zalije většinu místnosti, kde se suší prádlo. Kolíky s nataženými šňůrami jdou zajímavě od nejnižší výšky v půli lýtek až do výšky, kde skoro nedosáhnu. Celá vykachličkovaná podlaha je kluzká, plná zažrané soli a nějakých kluzkých látek. Také jde z kopce.

Vyprané prádlo pověsím po celé místnosti. Říkám si, že musím stihnout moře, než mi to tu prádlo pohltí. Leč zrovna jdou děti na nějakou hodinu do zahrady a hrají tam hry, já je hlídám nebo jim spíš kryji záda.

Pak se udělá doma z dětí kroužek, docela velký kruh to je po obvodu místnosti. Každé dítě má udělat co umí. Jedno dělá pantomimu s několika přáteli, druhé si legračně hází s míčky. Pak si tam nějaký hubený kluk postaví malá bradla s kruhy a maká jak na olympiádě. Všichni tleskáme. Přemýšlím, co budu dělat já. Co vlastně umím? Procházím si v duchu své přednosti a je toho docela málo. Vlastně nic neumím docela dobře. Všechno umím tak nějak intuitivně a to není ověřená kvalita. Nic jako cvik na bradlech či míčové hry. Samé vědění duše, v tom jsem asi tak průměrná. Co já vím, jak to umí ostatní? Co když to je taková kvalita hodná do stanu plného roztodivných tvarů a svící někam na tržiště? Copak jsem nějaká taková ženská? Vždyť já to prožívám úplně jinak a bez lidí. Bez propriet. Jsem zmatená. Nic neumím. Nic takového, co by se dalo ukázat před dětmi a ostatními dospělými.

Mezitím přichází pohřešovaný chlapec a žije.

Nebo že bych pověděla o bytostech? Co bych vlastně měla povědět, aby to neznělo jak pohádka? Jsem prostě v koncích. Vůbec nevím, co budu předvádět, až na mě přijde řada. Uprostřed kola je stůl. Na stoje je povídání o jisté naší paralympioničce, která byla mojí spolužačkou. Povídám, že je to moje sestra. Jako albínku ji šmahem zavrhnou a já začnu povídat o tom, jakých úspěchů dosáhla a pak ji vezmou na milost. Jenomže – ona dosáhla viditelných úspěchů a co já? Jsem teď ještě víc v pytli. Děti si ukazují své silné stránky a zřejmě se každý baví.

Přijde na přetřes můj bratr, který si přinese dva zvláštní stojany na svíčky a vonné oleje a chystá se ukazovat zřejmě nějakou řízenou meditaci v pohybu. Jsem v šoku. No tak tuhle atmosféru nedám. Vždyť to ani neumím tak, jako on. Takový divadýlko. Jsem dočista ztracená.

Až najednou se odkryje místnost s prádlem a já jsem naprosto konsternovaná. Místnost je celá pod úrovní moře. Nestihla jsem to. Měla jsem to pověsit spíš ráno. Teď je všechno mokré, slané, bůhví, jestli mi moře nějaké prádlo neodneslo. No ostuda. Začnu sklízet mokré prádlo z pod moře. Mezi tím děti pokračují v hrách. Sklízím prádlo a házím ho "na břeh" ke kroužku dětí. Proplavu místností, podplavu hraniční zeď, která končí nějakých padesát centimetrů nad dlaždičkami. Chytám drobné prádlo, které mi unáší příliv.

Chci nazpátek, ale zjišťuji, že jsem mezitím umřela. Slaná voda mi vyžrala obličej, jsem jen taková omlácená mrtvola bez vlasů, bez očí. Necítím se nijak zle, jen trochu překvapeně. Vynesu svou vlastní mrtvolu z moře. Cítím se lehce, snad jen trochu bíle, jak mi bílé čáry kreslí obrysy těla. S mořem nemám žádný problém. Jsem veselá. Dokonce to vypadá tak, že když se teď vracím do moře a sbírám prádlo, vynáším ho na břeh krásně teplé a suché. Je to děsně zajímavé. Dokonce už ani nemám problém s tím, co budu ukazovat před dětmi. Nebudu ukazovat nic a je to! Naprosto bezproblémová situace. Ráchám se v moři a madam vymýšlí, kam dát příště šňůry, aby jí prádlo nenavlhlo. Jen ať přemýšlí. Moje mrtvola jim tam hnije u jedné zdi a jí je to vcelku jedno a mně taky.

Scéna v obchodě, kdy madam kupuje sůl na kachlikovou podlahu a přemýšlí, jak ji budu drhnout a já nebudu. Vydrhne si jí pěkně sama. Pomalu se budím s takovým tím dobrým pocitem.

16 komentářů u „O moři a velkém prádle“

  1. Jsem řáda, že nejen já mám takové zvláštní sny. Vždycky se v nich snažím najít nějakou symboliku, ale nikdy je nepochopím. Minulý rok se mi dvakrát zdálo o tom že se něco stalo dvěma členům rodiny, a pak to byla skutečnost, bylo mi z toho docela divně.

  2. Mám zajímavé sny a teď už se častokrát přiblížím jejich symbolickému rozluštění, což mne těší. Dříve se mi víc stávalo, že jsem postavy brala doslova. To pak byl průšvih, zvlášť, když se jim něco stalo, ve skutečnosti se nic nestalo a já byla vyplašená. Věštecké sny nemívám. Spíš to vidím ve dne v hlavě nebo před sebou. Ono každý způsob má své plus. Ale není to moc příjemné, když se pak dotyčnému něco stane, viď… Ono to časem přejde a zbyde jen jakýsi pocit vzadu… Příště, až budeš mít podobný pocit ze snu, zkus dotyčného, jen tak bokem, varovat. Ono se dá přerušit dráha pohromy, jen se dotyčný musí zachovat úplně opačně, než by se zachoval normálně.

  3. Ony to byly věci které se by se změnit nedaly, ale když se to začalo dít tak jsem si říkala, to jsem přece věděla. Ještě se mi zdávají sny kdy si připadám jako bych v nich cestovala časem. Už několikrát se mi zdálo o místě a čase, které vypadá jako slovanské nebo keltské hradiště, vždycky je to jako by jiný příběh, ale jsou v nich lidé z kterých mám pocit, že jsou to staří přátelé.

  4. Sny je důležité prožít prosnít znovu za bdělého stavu a – pojmenovat věci a děje, které se dějí. Symbolismus ve slovech napoví, co se ve snu děje. Těžko říci takhle z fleku, co to je za sny s těmi hradišti. Může to být symbolické znázornění určité situace, kterou procházíš a na druhou stranu – je zde určitá šance, že se skrz sen napojuješ někam jinam, do nějaké databanky "minulých životů". Je to jeden přístup k věci. Musíš sama vycítit, co se Ti sen snaží říct, jenom musíš být tiše a nemluvit mu do toho. Já nejsem Ty, takže se nepřikláním ani k jedné variantě snů, ale je důležité vzít sen a znovu ho prosnít bez nějakých předsudků. Ono to je vlastně jednoduché… Nic složitého na tom není.

  5. O snech přemýšlím docela často, tak se snad naučím porozumět co mi naznačují. V posledních letech se mi vůbec nějak mění vnímání světa. Myslím, že to začalo když onemocněla moje dcera. Připadá mi to že se ve mně probudily nějaké jinak skryté instynkty. Poznávám blížící se záchvat dřív než ostatní lidé kolem ní, několikrát jsem to nějak vycítila i když jsem byla v jiné místnosti, neříkám že vždycky, ale dostkrát než aby to byla náhoda. A jsou to i další věci.

  6. To máš určitě pravdu. Jde vycítit skoro všechno, když se na to nastavíš. Jsi šikovná 🙂 A co Ti nejde, z toho si nic nedělej. Ono to časem přijde nebo nepřijde a tak i tak to bude v pořádku. Už jsi četla Kojotův Vlak? http://kojot.bloguje.cz…-vlak.php

  7. Kojotův Vlak už jsem stačila přečíst. Zajímavá úvaha k přemýšlení. Jak je to u Kojota obvyklé. Věřím že když už vím, že je možné vnímat svět jinak, že se to naučím;-) Jen si občas před jinými lidmi připadám jako blázen, ale je mi to vlastně jedno:-)

  8. Jo, taky jsem už k tomu dospěla, jenom mně to pořád trochu mrzí, když mi někdo nerozumí. Zatím se toho nějak nemohu zbavit 😦

  9. Mě to taky někdy zamrzí. Tím víc to na mě působí, že se skoro nedostanu z domu někam, kde bych si o tom promluvla s někým kdo rozumí.

  10. Někdy si připadám jako když k Vám chodím na návštěvu:-)), je to hezké najít někoho, kdo mluví stejnou řečí:-). Navíc přeskakuju mezi Kojotem a Tebou, on vybízí k přemýšlení, Ty hladíš po duši.

  11. 🙂 Děkujeme :)Tak my Tě taky rádi vidíme, zaskoč kdy budeš mít čas 🙂 Blog je k tomu jako stvořený.To máš tak. My s tím počítáme a co chceme, to zveřejníme s tím, že dostat se k tomu může opravdu kdokoli. I ten, na koho třeba v převleku narážíš. Pak to dělá zlou krev. Takže každý se s tím vyrovnáváme nějak jinak. Navíc jsou tu anonymové a další nepřejícníci. Dělat blog je vlastně docela fuška. Je to o dost horší, než nemít doma uklizeno. Tady to vidí každý. Na druhou stranu jsou tu čtenáři a pak věrní čtenáři, dále komentátoři, kteří inspirují, se kterýma si pokecáš, vcítí se a jsou to takoví vzdálení přátelé nebo i nepřátelé, záleží jak to, co píšeš, kdo pochopí. Možná víc jako známí, i když, kdo ví. Pak je tu složka nás samých, která nás tohle nutí dělat a oceňuje to. I proto to děláme, pro nás. A pak sem můžeš přijít na návštěvu a číst si tu jak se Ti líbí. Je to vlastně docela hezký koníček 🙂 Koneckonců, můžeš taky začít psát. I docela kraťoučké příspěvky se dají napsat kvalitně a za krátký čas. Ale to je každého věc, jak to má v sobě nastavený, někdo je prostě rozený čtenář.

  12. Uvidím co život přinese, musím to brát jak to je. Psaní mě taky docela baví. Dokonce jsem si zapsala pár snů a nakonec se z nich staly začátky příběhů. Teď mě nějak pohltily události posledního roku, ale sama vím že to tak není napořád.

  13. No ale to je výborné – sen jako začátek příběhu. Zkus ho někdy dopsat. Třeba jen v krátkosti anebo zjistíš, že to nejde, protože to je komplikovaná struktura a půjdeš po částech dál až budeš mít třeba povídku. Atd.Ad časové možnosti – já jsem extremista. Jsem schopna zkoordinovat pod sebou několik koček i psů najednou, skákat z jednoho na druhou a najednou RUP a mám ji roztrženou až k pasu a mám problém. Pak dlouho nic. Pak jeden pes a zas dlouho nic. Pak přemýšlení o kočce. A šup a najednou je tu zase deset psů a deset koček a poraď si. (Když to minulý zranění ještě nesrostlo, živote učiteli…) Tak pak už vím, proč si můžou říkat "hele, p**a jede" :)))))))))

  14. Já se k tomu psaní určitě jednou vrátím, protože je to jeden ze způsobů jak na chvilku nemyslet na trable. Ono je to u mě podobný i s kreslením a malováním, někdy se mi zalíbí třeba obrázek z časopisu, začnu ho kreslit a na konci vypadá úplně jinak. Někdy ale při malování přestanu přemýšlet a maluju spíš pocity, taky to nějak pomáhá při depresích. A co se časových možností týče, fakt je že jsem vytížená celý den, ale to není zas takový problém, horší pro mě je nemožnost cokoli naplánovat. Jsou dny kdy jsme v pohodě, ale někdy je drama v pár hodinách.

  15. Já kreslit ani malovat neumím. Možná se někdy o kreslení pokouším, ale spíš zachytit nějaké vize. Ad plánování – Kojot je plánovač, ale se mnou si zvykl (těžce uvykal), že se vše rozhoduje na poslední chvíli a už s tím počítá. Ale na začátku vztahu byl precizní, chodil včas… A plánoval. 🙂

Komentáře nejsou povoleny.