Boj o Prahu

Stojím mezi houfy lidí někde v Praze. Vidím předpřipravené provazy na divadlo. Slyším, jak někdo začíná křičet: "Pražský hrad hoří! Hoří!" A všichni se otáčíme směrem ke katedrále sv. Víta, odkud jde vysoký kouř. Má sousedka v tom vidí souvislost s divadlem, které tu bude. Je tomu vskutku tak. Vidím, jak přijíždí houf statných koní s různými postavami v sedlech. První jedou čtyři králové, všichni mají korunu na hlavě. Potom jedou všelijak ozdobení lidé, od mnichů až po nějaké prince či knížata. Jsem plně zaujata projížďkou.

"A jak vlastně vznikla Praha?" Ptám se pro sebe.

"Ty nevíš?" Zní odněkud hlas.

"Nevím…" Odpovídám.

Jsem v nějakém oddíle, který je složený z civilních obyvatel odněkud. Nevíme, jak vést bitvu. Skoro nikdo není ozbrojen. Vedení vymýšlí taktiku, jak bitvu vyhrát nějakou lstí. Nevíme, jak se dělají zbraně, přesto se alespoň ozbrojujeme nějakými klacky, někdo se snaží udělat z větví luk a šípy.

Vidím, jak se domlouvají, kdo půjde dopředu a jak se tam zachová. Vládne celkový chaos, nikdo nic neví. Děcka se snaží schovat s neumělými luky do větví, dospělí za kmeny.

Vidím mnoho vousatých a vlasatých mužů, jak chtějí vést bitvu. Jejím výsledkem má být vyhlazení lesa na kopci ohněm. Válečníci se připravují na svůj poslední boj. Dobytí území s lesem je klíčové. Jeden z válečníků chce zemřít v centru bitvy. Vidím, jak mnoho stromů vyvráceno z kořenů a pojato ohněm. Dotyčný válečník sundá z jednoho kmene v plamenech kůru a vejde do něj, chce zemřít.

Bitva se vede po celém údolí. Mnoho zdatných válečníků dobývá území.

"Proč chtějí vyvrátit tolik stromů?" Ptám se.

"Tím dají najevo, že území je jejich." Zní odpověď.

Vidím krajinu za několik set let. Na vymýceném území jsou znovu stromy. Zůstaly tam velké zbytky stromů z předcházející bitvy a mezi nimy kovové řetězy, nože a další zvláštní nástroje dobývání. Hledáme je. Poslední zbytky několika bitev. Nacházíme knihy v němčině a v češtině. Vypráví o tomto území a jak se o něj bojovalo. Zaznívají známá jména z pověstí. Vidím, jak lidé uchovávali literaturu ve vykotlaných kmenech, jak statečně bojovali.

V jednom okamžiku vidím u potoka na stráni padlý strom a k němu připoutanou kozu. Koza má hodně za sebou, je taková ušpiněná, ale je vidět, že hladem netrpí. Je přivázána na provazu. Velký vlasatý a vousatý válečník přistoupí ke koze a má ji jako válečnou kořist. V tom se ale vrátí ten, kdo se o ni staral a šel někam za vodu pro něco. Válečník se ukloní s rukama zkříženýma na hrudi jako znamení míru. Ten druhý se mu také ukloní. Konverzace se odehrává a jejím výsledkem je obětování kozy. My si vezmeme dvacet kilo masa a zbytek si může dotyčný nechat. On souhlasí. No, nás je zřetelně víc a máme kozu v držení, tak musí.

Ve chvíli, kdy je koza obětována a maso rozděleno, nastává další bitva. Opět vidím válečníky jak bojují. Kozí maso se k nám dostane jenom na dohled a už je pohlceno někým jiným. Bitva vře. Ovšem nyní je z nějaké nedaleké části lesa vypuzen takový hnědý býk. Válečníci honí býka. Býk je nakonec chycen a obětován.

Vidím další část bitvy. Opět bitva o kopec. Češi honí Němce a zabíjejí je, Němci honí Čechy a zabíjejí je. Ruční zbraně, archaický způsob vedení bitvy.

"Jak jenom zabít tak, aby to toho druhého nebolelo…" Ptám se.

A snažím se zabíjet tak, aby to k tomu druhému bylo co nejšetrnější. Jsem jeden z válečníků. Jsem Čech a utíkám před Němci. Máme mezi sebou hnědé štěně nějakého malého královského boxera, jsou mu asi tři měsíce. Bohužel máme mezi sebou také kluka, který je myšlenkově trochu pozadu a ten chlapec psa zabije, jako by zabil býka či jakékoli jiné zvíře – z hladu. Komentujeme to, že prostě nemůžeme být chvíli bez jídla a je nám z toho smutno. Pochopitelně psa zřejmě upečeme a sežereme, protože přece ho tu nenecháme jen tak, když už je zabitý.

V tu chvíli přichází nějaká německá tlupa válečníků a chce dobýt nějaké maso. Já zabiji jejich hlavouna, zabíjím hrozně nerada, i když jsem velký válečník. Než umře, prozradím mu, že je tu omylem zabitý pes kinga boxera. On je z toho hrozně špatný, že by měl takové štěně hrozně rád. Nakonec ho zabiju tak jako tak, myslím si.

Vidím krajinu za dalších pár set let. Další mladí sbírají nože a další kovové věci z bitvy minulých století. Minulost se opakuje. Mladí mají radost z každého nálezu a říkají, že si ho doma vystaví na nějaké pěkné místo.

Vrací se mi obrázek čtyř králů, jak se honí náměstím a oslavují bitvy minulé. Mám pocit, že válečníci nezemřeli zbytečně, jenom že těch bitev bylo strašně moc.