A tak to jde pomalu, ale jistě až do dna uhelných dolů

Byly doby, kdy jsme měli třicet potkyšů. Byly dokonce doby, kdy jich bylo padesát. Teď zemřela předposlední holčička, druhé dávám pár měsíců – nádor. Amišek je zdravej a tlustej, to po mně. A Lidožrout? Ač jsou mu dva roky, tak ho budeme muset za dalších pět let odstřelit, takovou má životní sílu.

Byly doby, kdy život kmene byl spojen se svým lesem, se svými ochrannými a jinými duchy a vůbec se svým územím a rituály.

Byly doby, kdy jsem byla schopna se přemístit částečně z Prahy do Brna a tady nějak začít žít. Brno mě přijalo radostně, svátečně, hezky. Cítím se tu jako doma, to jenom kus mně je pryč, zůstal na místech, kde jsem dělala ty zvláštní rituály, kde jsem pracovala s krajinou, s jejími ochrannými i jinými duchy. Ten kus mně se nějak nepřemístil. Nejsem doma už ani v Praze, ani v Brně. Každou nohou v jiném městě, roztržená napůl. V části svého života.

A teď to hrozné vymírání potkanů. Potkani byli část mě, na kterou jsem byla nesmírně fixovaná. Už v Praze jsem měla své potkyšky, tady jsem si zvykla na kluky (Amišek má 3/4 kila, holky mají kolem 1/4 kila a to je sakra rozdíl) a na velký ansábl kolem sebe. Přiznám se, že hadi, pavouci a vůbec ty klasické teraristické kousky mi moc neříkají (kromě Iluze, ale ta byla vymodlená a dalších hadů, na které jsem si už zvykla). Být oblepená deseti potkyši, to je ŽIVOT.

Mít rozdělenou práci kolem chovatelské stanice potkanů je nutnost. Každý jsme dělali kousek. Kojot se rozhodl, že už na chovatelskou stanici nemáme fondy a i když vnitřně pláču, tak si myslím, že se rozhodl správně. Byl to strašnej masakr. Patnáct potkyšků ročně pod kudlu, ať už samo nebo z milosti. Ale já bez nich vnitřně umírám. Umírám s nimi a umírám ještě zvlášť. Míň se směju, míň žiju. Možná to Kojot cítí.

Každopádně navrhl včera večer, že až umře Giltinka, tak bychom si pořídili dvě další holky. No a až Amišek, tak třeba dva nebo tři další kluky, myslím si já. Pět nebo šest potkyšků je možná tak akorát. Takhle se víc bojím, že se Amišek nastydne, až půjdeme ven, Giltinka jako naháček už tuplem jít ven nemůže. Lidožrouta nelze brát nikam. Nějak nemůžu s těmi potkany žít tak, jak jsem byla zvyklá. Sedím víc doma, jsem víc sama, trochu otupělá. Nějak mi nepomáhá ani když otevřu křížově okna a bytem proudí čerstvý vítr. Ono stačí, když každé ráno procházím bytem a hledám, co umřelo. Každodenní rituál. Běs. Nedokážete si to představit, pokud žijete jenom s dlouhověkými zvířaty, jako jsou kočky, psi, želvy a tak dále.

Představuji si, že máme doma třeba pět koček. No to bychom se nedoplatili, to je mi jasné. Ale ve skutečnosti si představuji hromadu potkyšů. Teplou, klidnou hromadu potkyšů, kam můžete strčit ruku a ňufňat a ňufňat a ňufňat. Hromada se přelévá zleva doprava a potkyšci mění polohu.. Všude je teplo, klid a krásně. Bezproblémově.

Šťastně…

Za obrázek děkuji http://www.cavallerideldragon.estranky.cz

5 komentářů u „A tak to jde pomalu, ale jistě až do dna uhelných dolů“

  1. KrysenkyMožná je lepší mít kolem sebe zvířata, žít s nimi jejich život a zažívat jejich smrt, než žít ploše, hluše a neznat nic. Já mám potkany momentálně tři. Nejsou první, ale nebudou také ani poslední. Po smrti jednoho přicházejí další, jiní a zase jiní… Tak to je.

  2. To není dolů, to je na křižovatku. Hledání nového souznění. Strčit ruku mezi lidi. A novými cestami, jednou, možná, vrátit se…

  3. vera:"strčit ruku mezi lidi" – to se mi ohromně líbí! Skvěle řečeno (s pomocí Lucienne :). Mám před očima některé lidi (takové stažené, se sociální fóbií – to nemyslím vůbec na tebe, Lucienne), co "to berou přes zvířata." Já mezi ně taky celkem patřím. Mazlit se s člověkem, jak jsem to párkrát viděla u jiných, vískat vlasy bratrovi nebo klukovi nebo dítěti cizímu nebo svému před lidmi, to vůbec není chování, které bych znala z domova. A kdyby ho na mě zkoušeli, ohnala bych se po nich už jako malá. Šahat si na kožíšky, to jo, to se mi líbí.A spoluživot s potkany si představit neumím, ta krátkověkost je úplně jiná než s kočkou. Jako výbava pro život to je asi dobré. Ale mít celý takový život, to by mě ubíjelo; to obdivuju, že chováte potkany. Mě smrt blízkých ještě pořád moc deptá. Protože tuším, že mě ještě čeká, a nechci, aby to bylo brzo :-((

  4. 2vera:Zajímavé podání. Mně nějak lidi moc nechybí, ale co kdo ví…2Liška:Taky se mi líbí šahání na kožíšky! A mám ráda také hlazení po vlasech a škrábání na zádech… Asi jsem nějaká obojetná.

Komentáře nejsou povoleny.