Příběh s dobrým talířem

Nějak se k nám dostaly dva talíře, takové, co se věšívaly na zeď. Byly pěkné, já mám ráda pěkné nádobí, ale musí se používat. Ještě si to věšet na zeď, to tak. Na zeď patří bohové, krajinky a mystéria. Taky už před deseti lety mně zalezl za nehty spam o tom, že je nejlepší používat všechno krásné teď, protože zítra už tu člověk nemusí být. A tak používáme kromě jiného zlatě zdobený talíř a různé jiné talířky a hrnečky, co člověk normálně v kuchyni neuvidí. Respektive – miluju staré nádobí.

Jak jsem si řekla, tak jsem i udělala. Talíře jsem pěkně vydrbala a založila do linky. Pochopitelně při první večeři byly oba první na řadě.

"Máme nějaký nový talíře…" řekl Kojot.

"No, to jsem tady vyhrabala a pamatuješ si na ten spam tenkrát, co na něm byl ten dědeček, jak vzpomíná na svou manželku, kterou mu vzal koncentrák, nad jejím hedvábným a krajkovaným spodním prádlem, které nikdy nepoužila?" dím já.

"Jo."

"No tak tohle mi přesně běželo hlavou, když jsem vybalovala ty talíře. Koneckonců já jsem pro, aby se věci používaly a ne jen tak nechávaly ležet. A talíře na stěnách nechci." říkám já.

"Hmm." Zamyslel se Kojot. "Aby se mi nakonec ten talíř nerozmočil a ta barva se nezačala pod jídlem odlupovat."

"Ale prosím Tě. Je to normální, starej, hliněnej, vypálenej talíř s glazurou. Jak by se Ti z toho mohla odlupovat barva?"

"Hmmm…" Na to Kojot.

V tu ránu se zarazil. Já se taky zarazila. Podíval se divně na talíř a utrousil něco ve stylu: "Já jsem to říkal, že se bude odlupovat barva!"

A bylo po večeři.

3 komentáře: „Příběh s dobrým talířem“

  1. Kamarád je podobného ražení, takže na návštěvě u něj pijeme čaj z bílých keramických džbánků, které mívala jeho bábi vystavené na polici.Pozor zejména na barvy metalické (lesklé, kovové), mohou obsahovat příměs rtuti, která se při nedostatečné teplotě vypálení glazury může uvolňovat (zejména působením kyselin).

  2. Člověk musí jít do hrobu správně zhuntovanej 🙂Hned, jak se otrávíme, dáme Ti vědět. Každopádně díky 🙂

Komentáře nejsou povoleny.