Eliška a gang

Naše fenka Eliška je jak hodná, tak krásná, a poslední dobou je i vtipná, prostě je ten nej nej čumáček.

Jdeme s Eliškou ven z mé bývalé práce, kam jsem přišla pokecat, shodou okolností se přišlo na to, že jsem byla naostro a tak jsem byla trochu emocionálně rozháraná a měla pifku obecně na kdekoho. Já jsem tvor agresivní, Kojot někdy říká, že tím, že nenastavuji druhou tvář jsem satanista jak vyšitej, kletbama nešetřím, ale buďme struční – prostě se mě snažte nikdy nenaštvat a nedojdete k újmě. (Z našeho soukromí – Kojot je velmi mírumilovný a chápající manžel, takže je nasnadě, že ještě žije a doufám, že dobře :)))) )

Chytnu Elišku a jdeme po pravé straně silnice na malé autobusové nádraží. Tam jsem ve snu ještě nebyla. Zas kousek neprobádané snové krajiny. Vtip je v tom, že se mi zdá o různých pozadích a já už díky návazným obrazům vím, kde jsem, co je nahoře, co dole a třeba co vpravo či vlevo. Prostě už mám docela zmáknutou svou snovou krajinu a řeknu vám, že je to super vědět, že třeba nahoře nade mnou je náměstí, řeka vede do moře, kde je žralok ve velké plachtové krabici uzamčený v moři a za ním se honím své maratony na sílu vůle v podzemí plném lešení… A tak dále, mám velmi rozsáhlý snový svět. Takže jdeme, Eliška je hodná a jde vedle mě, no a jdeme na to nádraží.

Tam se setkáme s několika chlapci kolem pětadvacítky. Jasnej gang, černé kožené oblečení, chovají se jako by jim to tam patřilo. Jeden do mě narazí, začne mi kroutit uchem, přidá se druhej, já se začnu bránit a jdu do toho na silu. Chlapci jsou překvapení takovou vehementní obranou, nakonec se biju s celým gangem. "Já vám dám, vy hajzlové," myslím si. Oni si to ale zřejmě myslí taky. Najednou nikde nevidím Elišku, oni se potutelně usmívají a pak stornují i mě, zřejmě za trest, no šli jsme do sebe tvrdě.

Někam jedeme a tam mě čeká trest smrti upálením. Předtím ovšem jedeme k nějakému autu a dozvídám se, že Eliška je po smrti. "Hajzlové," myslím si, ale vím, že se nesmím moc rozčílit, protože potom se přestanu v té situaci ovládat a já ji potřebuju zvládnout. Na vztek je čas potom. Otevřou auto, pod krvavým hadrem vidím beznohý skelet bez kůže a vidím taky Eliščinu hlavu s uřezanejma ušima. Vím, že se musím cítit chladně, tak se tak cítím, ale je to překvapí a snaží se mě rozhodit nějakými detaily. Detaily nevnímám, mohou a nemusí být pravda. Pravda je, že je zřejmě Eliška mrtvá. Mohl to být i jiný pejsek, i když hlava odpovídala. No prostě – neřešim to. Je to naopak hrozně sere.

No a tak jedeme do jejich tábora, kde mám být upálena. Nebojím se. Vím, že strach se dá zvládnout pomocí modlitby. Vytahuji talisman na šňůrce, zajímavé je, že takový talisman nevlastním, a jsem ve stavu "mimo". Takový vědoucí stav gnóze. V takovém stavu se dá něco přát a ono se to splní, ale já mám v hlavě ticho a nepřeju si nic. Ani oddálit vlastní smrt. Vytahují mě z dodávky. Jsem v jakémsi výchovném táboře, kde jsou tresty smrti na denním pořádku a všechny smrti mají svůj řád. Vlastně si trochu myslím, že jsem v nějakém táboře Kim Čong Ila. No kdo ví. Vedou mě kamsi přes střed tábora a už vychází jejich vůdce, takový holohlavý tmavý chlap. Už vím, jak se zachránit a tak se chovám, jako kdybych se náhle zamilovala a to do něj. Volám na něj a pak eskortě uteču a dám si hlavu oddaně mezi jeho nohy. I přijde jedna žena z ochranky a chce mi zlomit vaz. On jí odhání, zřejmě ho bavím a asi se mu i líbím. Jsem v takovém bílém hávu a pochopitelně naostro. No, to bude koukat až dojde na věc. Přijdou pro mě a oznámí mu, že mám být upálena. On naoko svolí, odtrhnou mě od něj a on mě jde osobně přivázat do místnosti, kde plameny stravují těla. A protože je to hlava tábora, ví fígle. Dává mi kapesník na oči, celou mě sprchuje, přidává nějaké jezdicí dřevo, abych se mohla plamenům vyhnout a dokonce mi tam dává k obličeji nějakou maličkou sprchu, abych se mohla sprchovat a moc mě oheň nepopálil.

Jedna žena zapálí dřevo pode mnou a diví se, že to moc nehoří. Taky jsem nějak klidná a jí se to nezdá. Já bych byla klidná tak jako tak, ale to ona neví a čuje podvod, který tam stejně je. Volá ostatní, že to nehoří a ti ostatní se snaží všechny vyfikundace odendat, abych opravdu byla zahlcena plameny a ne vodou. Začínám se modlit, vyndavám zpoza košile talisman a šup – už jim přijdu normální. To mě ovšem přijde hlavní hlavoun osvobodit. Rozhodne se, že mě pojme za ženu. Já se ovládám jak hrom a jdu do toho. Vědomě na něj nepoužiju vydírání smrtí Elišky on však zřejmě ví, že je něco v nepořádku, i když jsem tak klidná.

V okamžiku, kdy máme mezi sebou niternou chvilku mi oznámí, že o Elišce ví. Mně je to líto, ale vím, že za to nemůže on, ale ti mladí chlapi, co se neudrželi. Říká mi, že mám tady překvapení. A už přibíhá nějaký pejsek podobný Elišce, ale Eliška to není. Nechápu to. On říká, že to je Elišky dcera, kterou teď vedou přes všechny výcviky a je prý úžasně chytrá a bystrá. Dcera Elišky se ke mně ňufňá a já pláču.

Mezi tím proběhlo několik erotických scén s mým zadkem a už se snažím chytnout vlak na Vídeň. Ve vlaku vidím jakési fialově oblečené ženy tancující zvláštní kankány. Dojedeme do jakési vesnice. Vidím strůjce smrti Elišky, jak jsou lehce nešťastní v tom, jak žijou. Chápou však, že tak žijou, protože předtím nežili dobře a dělali špatné věci. Ten nejhorší mladík je ženatý se starou hostinskou, která je na něj jako pes a navíc je ošklivá a tlustá. Pohrdá jím. Já mu po nějaké chvíli odpouštím a ona mu a ještě jednomu hází na zem placku jak psovi a oni vděčně pojídají placku odpuštění. I mně slovem prosí o odpuštění, protože nechápou, že já jsem jim právě odpustila a chovají se jako pětileté děti přistižené při rozbitém okně.

Je to takový happy end, jako ze života. To, co nám život vzal už nám nikdo nevrátí. Ani Elišce už žádné odpuštění život nedá. Je to vlastně smutné… A pravdivé, i když snové.