O strašlivém žijícím hradu

Byl jednou jeden žijící hrad. Představte si oživlý kámen, kámen vnímá, co se v hradu děje. Všechny zdi, nádoby ve spíži vtesané do hradu a třeba i prací nádoby na prádlo jsou dělané z jednoho kusu kamene. Kámen žije a hrad spí.

Hrad obývá jakási podivná směska lidí s velmi podivnými způsoby, jako to můžeme vidět u velmi podivných hradů s rodinami dlouhých rodokmenů kdysi v minulosti. Přesto, nebo právě proto, život v hradu funguje. Každý člověk má totiž skrytý úkol a ten teprve nachází naplnění. Teď.

Do hradu přijde sloužit nová dívka. Nastává kolaps starého systému. Přichází se na staré zrady v povolání, na to, že místo praní pradlena spí. Že kuchařka toho moc neuvaří, spíš jen tak klímá opřená o starou vestavěnou pec. Sluhové se sem tam ocitnou v krizové situaci, ale rychle vyfičí, aby je to netížilo. A tak dál.

Do hradu přichází královna. Zatuchlým krokem prochází chodbami plnými pavučin a nízce svítících loučí. Je noc. Tajuplná úplňková noc. Královna dojde do ústřední místnosti, kde se za bití zvonů sejde se vším služebnictvem. Vychází najevo, že by bylo potřeba mužské ruky. Lusk. A muž je tady. Má jedinou vadu, je to příliš "muž" a nedokáže si uhlídat doteky ke služebnictvu. Služebnictvo jedno po druhém muže odmítá. Dochází k bizarním scénám. Muž zůstává, i přes neuvěřitelně viditelný handicap.

"Do věže! Do věže!" Všichni běžíme cestou, která je velmi nebezpečná a kudy se normálně nechodí. Pridržuji se malého lana u schodů. Všichni spěcháme za řešením. Do věže hradu, který spí.

Vyběhneme nahoru na věž. Je temná noc, věž je tmavě modrá. Zpod stříšky vyráží na svou cestu tisíce ptáků. Je to velmi strašidelné. Skoro nikdo se nemáme čeho zachytit. Balancujeme nahoře a div, že nespadneme. Koukám na věžního koně u vytržení. Zdravý živý kůň a žije tady. No páni.

Hrad se probouzí…