Cesta z nádraží a zpátky

Byla jsem někde u kolejí, myslím, že ve snovém světě už jsem tam byla víckrát. Bylo tam nádraží. Zažívám pocit důvěry, jako zažívám běžně normálně, když svět funguje a funguje pro mě s náhodami pro mě příznivými. Kojot tvrdí, že magie nefunguje, ale to není pravda. Byl čtvrtek, Perunův den.

Byl čtvrtek a já jsem zažívala stav důvěry. Na nádraží jsem překročila koleje a po silnici se vydala někam. Nevím kam, to dělám v realitě často. Celkově v kontextu svého života. Jiní lidé chodí podle brožurek cestovních kanceláří, já vídám zaplivané ulice a zázemí města, malé uličky, co jsou tak malé, že se v ulici auto neprotáhne a vršky domů se o sebe skoro opírají. Zdá se mi, že já vidím svět a oni vidí iluzi. Vidí krásná umělecká díla, vidí neuvěřitelnou architekturu, vidí věci, co podle světa stojí za vidění. Já vidím to, co stojí za vidění mému podvědomí a přitom pracuji s bytostmi, které potřebují pomoci.

Až do konce svého života si budu pamatovat den, kdy jsem chodila po Barceloně s kyvadlem z uličky do uličky a viděla věci, co jiní nikdy neuvidí. Prach a šeď, obyčejné lidi, neobyčejné nápisy na zdech, čínskou angličtinou RESTRAUNT, čemuž jsem se smála a směju se v podstatě až dosud, jak jsou ti šikmoocí človíčkové stejní všude na světě, nikde se s našincem neporadí, jak to udělat dobře a vždycky to udělají a napíší špatně. Viz naše dšíny a ponoški a tryčko.Také si pamatuji vůně Barcelony, pocity. Prostě něco úplně jiného než lidé chtějící zážitky.

Zatímco z let strávených v Anglii, kde jsem ještě byla "normální", si pamatuji jen zlomek, viděla jsem asi to, co viděli všichni, ale co to bylo? Nevím. Žádný zvláštní emocionální zážitek se nekonal. Ještě, že s Kojotem nikam nejezdíme, to bychom se museli rozdělit. On by chodil po památkách a já podle kyvadla do zatuchlých uliček, které bych si pamatovala nadosmrti, zatímco on by se mohl probírat po večerech alby kde všude jsem byl. To by mi měl asi za zlé, ale já už jiná nebudu… Vyplácí se mi být úplně jiná než ostatní.

Tak tedy byl čtvrtek, Perunův den, já měla v sobě stav důvěry a přešla jsem koleje a šla dál. Nevím vlastně, jestli to byla silnice nebo cesta, ale dalo se po tom chodit, tak to bylo dobře. Byl krásný letní den. Šla jsem a nevěděla kam a nechala se vést vnitřním viděním. To ví mnohem víc než já, jak už jsem nesčetněkrát zjistila, takže jsem v něj měla důvěru a šla jsem kamsi z kopce, až jsem došla k takové boudě s lavicemi a ledničkou a oddílem pro zvláštní zvířata. Byl tam malý chlapec a ten všechno obhospodařoval. Byl tam malý, asi půlmetrový kůň, jaksepatří ochočený, potkan, žába a ještě pár zvířat s malými vodítky. Žili v takové hlíně a vedlo se jim zřejmě docela dobře. Hladila jsem je a povídala si s nimi a ten chlapec mi zkoušel zapírat ledničku. Zvláštní, že? Zapírat ledničku. Ale on to opravdu zkoušel. No, neprošlo mu to a dal mi jednu studenou limonádu.

Bylo brzké odpoledne a my jsme si povídali a povídali až bylo pozdní odpoledne a začali přicházet lidi. Přišla má nejlepší kamarádka a mí spolužáci ze základky, přišlo spousta jiných neznámých lidí a posadili se do všech lavic a okolo boudy a začalo se v jednom rohu hrát na kytaru. Zároveň se začalo zpívat, až na to, že spousta písní byla v angličtině, což skoro nikdo neuměl a tak se poslouchalo. Díkybohu mě nikdo s kytarou neoslovil a tak se všichni vyhnuli trapnému poznání, že Lucienne ale vůbec neumí hrát dobře na kytaru a že se to nedá poslouchat.

Náhle všichni zpozorněli, protože přijel nahrávací vůz nějaké televize a začal to komentovat komentátor s mikrofonem, z něhož pořád padala ta molitanová věc a začal se ptát lidí, jak se sem dostali a jaké to tu je. A lidé se předváděli a mluvili vážným tónem, ukazovali takovým tím kruhovým pohybem paží na ostatní a všechno bylo takové důležité. Až moderátor došel ke mně.

"Jak jste se sem dostala Vy?"

"No, já jsem šla podle vnitřního pocitu z nějakého nádraží a šla jsem cestou kolem nějakého lesa a podle svého nitra jsem zakotvila tady, začala si povídat se zvířaty a dostala studenou limonádu." Chlapec šel do vrtule (zapíral ledničku), ostatní šli do vrtule (normálně se tady každej čtvrtek hraje tak jakápak esoterika), a moderátorovi upadl molitan z mikrofonu, protože neměl co říct.

"A není to náhodou jinak?"

"Není. Je to přesně tak."

Až se do toho vložila moje máma, která se taky účastnila a začala mě přesvědčovat, že bych měla říct něco normálního. Tohle že normální není v žádném případě a že to bude v televizi a dělám jenom ostudu.

"Já lhát nebudu v žádném případě! Žádný lhaní ode mě nečekejte! Bylo to přesně tak, jak jsem řekla. Nechala jsem se vést vnitřním zřením až jsem skončila tady."

"Podívejte!" Řekla jsem skupině a obrátila se k trávníku. Skupina několika lidí se sklonila nad trávou. "Tady." Ukázala jsem na jeden stvol, který se zdál trochu jiný než ostatní.

"A co tam je?" Utrhl se jeden hlas.

"Podívejte se pořádně." Říkám jemně. A najednou se začala z takové skvrnky v trávě vylupovat vážka. Až vylétla mezi nás a my se všichni tak přihlouple usmívali až vážka odletěla. Byla moc krásná a byla zelená. Chlapec s mikrofonem k tomu neměl co říct a tak odešel.

Přišel vedoucí tábora, že to tady rozpouští. Už byl večer. Řekla jsem, že nevím, kudy domů. Navedl mě do nějakého krabicovitého komplexu plného značek jak na bojovce, dal mi na cestu pár rohlíků a litr vody a už jsem šla. Nějak se mi to ale nezdálo. Chodby se lámaly v pravých úhlech a malá světýlka poblikávala a já se rozhodla vrátit a nevěřit mu. Přišlo mi reálnější jít ve tmě lesem než tady nějakými nelidskými chodbami.

A pak jsem se probudila.