Věštecký sen

Jsem u mojí nejlepší kamarádky, u jejích rodičů, které mám hrozně ráda a jako dítě se o mně velmi dobře starali. Byli jednoduše úžasní. Jsem už velká. Jdu do služby, ale zatím nevím ke komu a jenom se mi stávají věci, které do sebe zapadají.

On, jako otec rodiny, řekne, že se neuvidíme na Vánoce, přestože já hrozně moc chci, řekne, že se uvidíme později. Dá mi takovou větší krabici a v ní jsou takové věci, které dávají smysl až když je pochopíte. Vidím velkou papírovou kouli a v ní je menší a ještě menší až úplně malá koule a já vím, že tyto koule mi mají symbolizovat malé události, které dávají smysl až v těch velkých událostech, aby člověk pochopil velký systém malých náhod a souher situací. Abych to dokonale pochopila, dávají mi jednu malou kouli bokem, abych nad ní musela přemýšlet. Pak jsou v ní ještě další věci, ale já si nejvíc pamatuji ty koule.

Dává mi ještě jednu krabici a tu si smím otevřít až najdu rodinu, kde budu sloužit.

Během chvíle se u nás stavuje nějaká rodina, co hledá sloužící, přeměřují si mě, nakonec mě berou. Je zima, nemusím nikam šlapat bosa pěšky, abych rodinu našla a tak to oceňuji. Mezitím si upomínám na své dopoledne, kdy jsem našla sama sebe a bylo to úžasné. Celá jsem rozkvetla. Vzpomněla jsem si, že můj pravý život je ve službě lidem a Bohu, rozhoduji se být mnichem a to mě naplňuje nevýslovnou radostí. Ani si nedokážete představit, jakou. Úžasnou. Jsem najednou někdo jiný a přece jsem to já. (Někdy jsou takové sny pro moje vdané já naprostým utrpením.)

Tak tedy rodina si mě našla, je to taková typická strašná rodina, Růžičková jako kafrající matinka, hubený zlomyslný syn a já jako takové zatím nijaké dobro, které prostě nějak přežije. Růžičková už musela jít dlouho sněhem bosa, protože jí krvácejí nohy, já teprve do sněhu bořím zdravé nohy a syn to nijak neprožívá. Je zima. Dojdeme za roh a ubytujeme se v hostinci. Uvědomuji si, že s sebou kromě těch dvou krabic nic nemám. Moje já, co šlo do služby, šlo do služby s holým zadkem, jenom s rozhodnutím. A tu se ukazuje, jak důležitá je ona druhá krabice, kterou jsem měla otevřít, až budu mít "rodinu". Tři budíky, každý jiný, některý i s datumovkou, šampon, mýdlo, základní léky, no jeden by zaplakal štěstím, na co pan Židlický nemyslel.

Jdu se umýt, Růžičková kafrá, potkávám svou dávnou kamarádku, kterou pan Židlický také napsal do balíčku, jako dívku, od které mám čekat jenom dobré. Ta tam také slouží. Příběhy se protkaly. Mohla bych k tomu říct ještě spoustu "náhod", ale je to všechno na jedno brdo, jak to do sebe dokonale zapadá. A tak to má být…