Hotelový pokoj

Jsem v hotelovém pokoji. Spím. Mám pootevřené dveře do vedlejšího pokoje. Co je v něm? Nevím. Ve vedlejším pokoji se svítí. Jsem napjatá jako dřevo, nohy mi visí z postele tak divně, křečovitě, že se nemohu ani hnout. Slyším zvuky.

Kdo je ve vedlejším pokoji?

Slyším šramot. Kdo nebo co to je? Nemohu se zvednout, abych to zjistila. Trochu se bojím. Soustavně tam šramotí.

Kdo by byl ve vedlejším pokoji, když sem můžu jenom já? Jedině smrt. Smrti, pojď si pro mne! Já se Tě nebojím. Jenom tam tiše nešramoť! Pojď sem!!

Nikdo nepřichází…

Představuji si, že vylézám z postele a jdu se podívat do vedlejšího pokoje. Stále spím a stále sním. Je to obyčejný pokoj, všude lino, na bocích pokoje zašlé, jak tam mop nemůže, u zdí židle, roh se sporákem. Nikdo tam není. Přesto je tam tucha šramotu. Beru mop a kýbl a začínám drbat boky lina u zdí, aby to nebylo tak zašlé. Představuji si, že vlastně v tom hotelovém pokoji nejsem ráda. Nejlepší dům pro mne by byl dům z hlíny, s tlustými zdmi někde u země, s děrami místo oken, ale dům nebo vlastně domeček, místnůstka, by byla hodně bytelná. Mnohem víc než běžný dům s běžnou kuchyní a pokoji.

Stále spím. Vedle postele mám pootevřené dveře a vedle se svítí. Někdo nebo něco šramotí. Mám pocit strachu. Kdo nebo co tam šramotí? Kdo to jenom je?

Otvírám oči a vidím tu stejnou scénu. Nohy mám ztuhlé od spánku a nemohu se probrat. Silou vůle držím víčka otevřená. Vedle vidím svítit terárko skrz otevřené dveře. Jsem doma sama a mám trochu strach. To asi zvířata šramotí.

Zvedám se a jdu se podívat do vedlejší místnosti. Vypadá úplně jinak než ve snu. Jenom ta hliněná chatrč mne znejisťuje. Zvoní telefon, volá přítel…