Jak šla přízeň na návštěvu

Zas to na mě sedlo, na oči nevidím, klepu se jak ratlík, na teploměru 38, Kojot odešel do práce a mám jít ven s Eliškou. V tomhle stavu bych tak akorát zimomřivě spadla ze schodů, čtvrtý patro bez výtahu je slast. To si říkám celé dopoledne, po kusech spím, ve stavu zmámení jsem dospěla k bludu o tom, že je mi zle z aviváže, jak jsem vyprala peřiny a je převlečeno. V horečce jsem schopna věřit opravdu skoro všemu. Nakonec beru telefon a volám přízeň: „Haló, tady kouzelné sluchátko… Objednávám si jedno venčení Elišky, prosím, co nejdříve.“

Volám ještě dodatečně přízni, aby nemusela chodit ty čtyři patra, že jí pošlu Elišku dolů s pytlíkama na obojku, máme ji takhle naučenou.

A tak čekáme. Kočka Čikita na mně leží a pomáhá mi, občas zabrouká. Eliška leží u dveří, jak je zvyklá. Když v tom zazvonění.

Obleču Elišku do oblečků z pytlíků, uvážu kolem krku vodítko a řácky popostrkuju, aby šla dolů.

„Jdi! Dolů! Přízni, zavolej si ji!“

Jenomže o patro níž vyšla nová sousedka s kýblem smetí a Eliška se bojácně zase hrne nahoru do čtvrtýho. Takhle se to opakuje po několikáté, když se nám ji společnými silami podaří dostat do druhýho patra. Eliška spatří přízeň a urychleně vyleze všechny tři patra nahoru.

„Ty mrcho! Stejně to nakonec musím vylézt až nahoru…..“

A tak šla Eliška znovu dolů a ven. Nevím, jestli se mi to podařilo popsat dostatečně obrazně, ale já se tomu obrazu směju dosud.

eliška