Kdybychom dali dohromady jednoho workoholika a jednoho línýho, dostaneme jednoho normálního

Správně, jenomže nezrealizovatelně. My, od přírody líný tvorové, dokážeme pracovitost ocenit. Tím myslím sebe. Já jsem pracovitá až na půdu, zvlášť poslední dva roky. Přemýšlím proč. Vždycky jsem byla pracovitá právě naopak, pracovala jsem, až se ze mě prášilo. A teď? Lenost mě skoro dohnala, nejradši pracuji hlavou. Já jsem z rodu tvrdohlavých, dělám si vše po svém a tak se divím, že i nemakám po svém. Nevím, jak to ze sebe vyženu.

I když jednu metodu mám. Lenost se nejlépe projeví při říkání manter. Mám kolem zápěstí jednu sedmnáctikorálovou rudrakšovou a tu musím šestkrát otočit, než se dostanu ke kýženému číslu manter. Obyčejně to bývá tak, že Kojot vstává v šest ráno a já v půl šesté (sama se budím), abych měla čas na půlhodinku s mantrami. Někdy, když se mi fakt, ale fakt nechce otočím minimálu třeba jenom třikrát. A to už je znak lenosti.

A to jsem si na sebe vymyslela ještě další dvě stoosmikorálkové mály, jednu na poledne, druhou na podvečer, zatím jsem příslušné mantry nepublikovala, ale až budu mít vymyšlených manter víc, určitě se podělím. A to lenost zatím vítězí. Kurňa, mám se ode všeho odebrat a jít půl hodiny přeříkávat nějaká divná slova…

Abyste si nemysleli – v jedenácti jsem sama s mladším bratrem srubala dvacetimetrovou soušku a dopravila ji do kempu. Přečetla jsem tuny knih. Dělala samé nepřístojné věci pro mladou dámu. Jediné, co jsem nikdy neudělala je, že jsem nespala v kanále u teplovodu jako jeden můj známý, co bral drogy, spal u teplovodu a pak potkal panenku Marii, co mu řekla na ulici, aby toho nechal a on od té doby věří v Krista a je obrácený dočista dočista.

Pocházím z dobré rodiny, kde matka byla dříč a otec byl vůl. Moc to na mně stopy nezanechalo, díkybohu. Také jako já měla několik souběžných zaměstnání a pak toho nechala, stejně jako já. Aby vám mohlo správně zatrnout, prozradím matčinu zborcenou klenbu u nohou. 3x týdně dělá sedmi osmi kilometrové tůry, 3x týdně jde hrát trempárny do hospod do zavíračky a to už je dávno v důchodu. Ona je mnohem horší než já. Je docela blázen. Já bych se zborcenou klenbou neudělala pomalu ani krok, ale ona chodit musí. A tak chodí. A chodí s lidma, jimž je kolem osmdesátky a ty jsou jako laňky. A k tomu pořád něco šije, přešívá, dělá, uklízí, no horší jak Bartošová. Taky mají obě základnu v obýváku a jsou to ženy pracovité.

A do toho Kojot. Jak už jsem řekla – lenost se pozná u manter. Kojot dělá mantry a rituály pořád, do zblbnutí. A do toho stále píše a píše a píše. Ve dne v noci. Připadá mi jako Mášrecht od Pratchetta, kterého inspirace práskala do hlavy neustále a on psal své divadelní hry a přepisoval a přepisoval až do úmoru.

A tak jsme všichni cvoci do něčeho. Co Vy?