Praktická magie v obyčejném životě aneb zlatá žíla a měděný býk

Jak už název článku uvozuje, půjde o práci se zlatou žílou, neboli hemoroidy. Těžké jsou vyléčitelné jedině operací a to doporučuji si připlatit Longovu metodu. Naše metoda bude fungovat i na praskliny v konečníku, které sice léčíme kdejakou mastičkou, ale co naplat. Prdel ne a ne se zahojit.

No a já vám dám návod, jak to té prdeli vysvětlit.

Především potřebujeme obětní oltář. Někdo používá oltář pro slovanské bohy, chaosmagik bude mít svůj oltář, koneckonců každý dle své chuti. U oltáře potřebujeme trochu místa, protože budeme specifickým způsobem klečet.

Zapálíme vonnou tyčinku a svíčky, meditujeme o tom, co vlastně chceme dokázat. Vlastně se chceme spojit s Velesem, pánem skotu pro kterého těžký porod a natržená prdel byla po staletí běžná událost a patří do jeho ranku. Co bude dál, to už nechme na něm.

Klekneme si zadkem k oltáři, bolavý zadek vystrčíme a v této poloze meditujeme tak dlouho, až se dostaví Veles, třeba v podobě měděného býka, ale podob Velese je nespočet. Pak mu sdělíte své přání. Vyhandlujete obchod, kupříkladu dvacet večerů jeho uctívání.

Poděkujeme a obřad je u konce.

Výsledek – zadek nebolí nebo je výrazně v lepší kondici.

Takže – magie v praxi je lepší než trpět a magii neuskutečňovat, ať už z jakéhokoli důvodu.

18 thoughts on “Praktická magie v obyčejném životě aneb zlatá žíla a měděný býk”

  1. Chachááá! Si děláš prdel, ne? Nechat si ji zezadu vojet a natrhnou Velesem? No fuj… :-i

  2. I kdyby, tak co? Podstatné je, jestli to funguje nebo ne. V magii lidé často dělají směšné věci, mám ostatně zkušenost, že čím "směšnější", "trapnější" či "absurdnější" jsou, tím lépe to funguje.

  3. Hezkýýýý!Až se mi někdy "poštěstí" to potřebovat, tak to zkusím. Ale asi bych vybrala nějakého jiného boha – kterého z antických? Napadá mě leda Minotauros nebo jeho otec posvátný býk 🙂 jenže to nejsou bohové. Tak asi Zeus, žejo, ten byl i v podobě býka…

  4. No, to není správně. Zeus není dobrá volba. Zaprvé bys měla aspoň trošinku nějaké kontakty s různými bohy z jednoho houfu praktikovat, abys je "znala" a aby "znali" i oni Tebe. Konkrétně u Velese jsem prošla docela těžkou zkouškou, protože on je to takový "kojot", žertéř hrubého zrna. Pak jsme komunikovali sice nepravidelně, ale komunikovali. Navíc, Veles není ten největší bůh slovanstva, jako je Zeus z antických. Je to konkrétní bůh skotu, porodů, prostě hospodářský bůh, který i léčí. Taková bolavá kráva, to je prostě problém a je třeba se obrátit na příslušného boha, aby pomohl. Proto Veles a ne třeba Svarog, který by se mohl rovnat Diovi. Kdybych třeba byla nešťastně zamilovaná, šla bych za Mokoší nebo Ladou. Každý bůh má svůj resort. Snad jsem to vysvětlila dobře.

  5. Já bych šla za Venuší. Nevím, proč bych nešla za Afrodítou… asi že mi připadá taková ještě konkrétnější než Venuše, taková nesymbolická. To je pravda, obracet se na hlavního boha nejabstraktnějšího, s konkrétními malými nízkými věcmi, to by byla skoro urážka. Míjí se to, že jo? Jenže ten Zeus taky oblejzal konkrétní ženský… ten není tak abstraktní a na nebesích:)

  6. Do antiky nedělám, vůbec netuším co který bůh dělá. Samozřejmě znám Dia, ale u ostatních – jméno: funkce – to jde mimo mě. Dělej co Ty chceš, hlavně, když Ti to bude fungovat 🙂

  7. Tak jo. Jenže nevím, j¨co takovým bohům dát. Napadne mě leda zapálit svíčku. A Venuši fouknout do plamene parfém, to by se jí mohlo líbit. Ale jak s nimi mluvit, to teda nevím, s bohy nemluvím, vedu monology a neslyším druhou stranu 😦 Můžu leda později sledovat účinky. Hoho!

  8. Liško, já snad založím organizaci pro šíření polyteismu 😉 Je vidět, jak jsou lidé neznalí pokud se jedná o pravomoci různých entit a komunikaci s nimi. Pak se – obvykle, až když to hoří – obracejí rovnou na Boha a diví se, že jim tento nepomůže, jelikož (pokud existuje) má na práci úplně jiné věci. V zásadě lze použít jakýkoli pantheon, kde máš vypracované kompetence – klidně i pantheon katolických svatých. Nebo třeba moje milé Duchy šťastného húdú. Je třeba osobní vztah a kontakt je tím problematičtější, čím jsou daná božstva časově vzdálenější. Proto pracovat se slovanskými bohy je docela umění, totéž platí o těch antických. Bohové vúdú jsou mnohem vstřícnější – dodnes mají mraky uctívačů, není třeba je povolávat z hlubin minulosti. Nebo entity mahájánového buddhismu či hinduističtí bohové (velmi praktičtí a dodnes v kurzu!). S katolickými svatými jsem nepracoval, ale soudím, že mohou být pro praxi také hodně použitelní a navázání kontaktu by mělo být snadné. Tož tak.

  9. No, dá se říct, že já bohy vidím i slyším nebo si to dokážu vydedukovat. Pokud mám ten den opravdu blbej den nebo to chci přesně, vezmu kyvadlo, i když to odpovídá úplně jinak, než potřebuji. Cílem je průběžný kontakt. Trénuj vizualizaci, slyšení není až tak potřeba spíš intuice a hlavně mít v hlavě srovnáno koho povolávám a proč. Radši nižšího boha, ten nejvyšší má pravděpodobně úplně jiné kompetence než lidské.

  10. Katoličtí svatí jsou milí, taková banda různorodých (dobrých) lidí, jak jen lidi různí být mohou – možná mi ani tak nevadí, že jsou to původně lidi; ne tolik, jak jsem si myslela, že mi to vadí. Totiž uctívat lidi. Připadá mi to poměrně diskutabilní v rámci monoteismu a křesťanství. Spíš je mi ale zvláštní, že svatí nepředstavují jeden shluk, celek, komplex, soubor symbolů, který k sobě patří a je soudržný a obsahuje spoustu aspektů, které spolutvoří ten celek a nejdou od sebe oddělit (těžko se vyjadřuju…). Takové shluky symbolů a "pravomocí" jaou pro mě ti bohové polyteističtí, ale svatí ne, protože jejich komplex vlastností vyšel až z nějaké výchovy a tak, z lidské rozmanitosti a z určitého komkrétního časového období (ne že by to u bohů bylo úplně jinak, ale je to takové soudržnější, se mi zdá). No možná je to vlastně fuk. Ještě jsem to nepromyslela. A u těch antických bohů myslíte, že to bylo přerušeno úplně? Třeba v umění, v renesanci, romantismu taky a leckdy objevují témata antických bohů, jako symboly (aby mohl malíř namalovat nahotinu, asi musel říct, že je to bohyně, aby to prošlo). A vůbec některé aspekty těch antických božstev mi připadají zachovány: třeba se obrazně mluví o "Venuši" a řecké mýty se čtou pořád. A třeba jungiáni je berou jako určité duševní aspekty. Ale neuctívají je asi jako bohy, to je asi rozdíl, přecejen (?)Proč mi to tak vrtá hlavou: moje oblíbená kniha v dětství byl totiž Slovník antické kultury. Hodně velký a tlustý. Tak teď přemejšlím, když přijde na téma náboženství, proč zrovna ta kniha. Kvůli propletenosti příběhů a rodin, to vím – jenže ta se dá najít i jinde.

  11. Do Paroma, nikdo mi nebrání. Akorát nikoho neznám, kdo by je uctíval. A to je podezřelý 🙂

  12. To nevadí, že je nikdo neuctívá 🙂 Můžeš je přece uctívat Ty 🙂 My s Kojotem taky nemáme zrovna hromadu lidí pro slovanskou magii. Právě teď jsme v Čechách asi tři. Kromě rodnověrců a to je slovanská víra, pak Slované, to je zase prdel, kterou oni neberou vážně. Takže tři. To je počet, co?

  13. Jen tři? Já kdysi knížku o slovanských bozích četla, asi v osmnácti, byla výborná (koupila jsem ji předtím tátovi k vánocům). Připravila jsem se tak na letní tábor, kde jsme nasadili slovanskou tématiku, každý den v týdnu byl zasvěcen jinému bohu a tak, to mě bavilo. Byla jsem tam hlavní tématický vůdce.

  14. No když už jsme u toho, tak jsem jedno léto uspořádala Trojskou válku, předčítala adolescentům Homérovu Íliadu a prohlásila se za Athénu. Na hlavě jsem měla hasičskou helmu, protože Athéna nevycházela bez přílbice 🙂

Komentáře nejsou povoleny.