Snové peklo

Nebudu zastírat. Některé mé sny jsou pekelné utrpení. Být to v realitě, utekla bych nebo bych se chovala agresivně, ale sny vás staví do nezastíratelné reality, která je hrozná. Pekelně hrozná.

Jasně, občas zde napíšu zajímavý sen, pochopitelně je to sen, který nevypovídá nic o mých snových můrách a dávám si záležet, aby byl „nečitelný“ a vámi nijak neuchopitelný a nepochopitelný ani pro toho, kdo se sny zabývá. Je to hnusné? Je to tak. Nepíšu tady tak, abych komukoli dala zbraně proti sobě. Ale je to moje osobní věc a mám to tak.

Dnes chci psát ne sen, ale úvahu o snech. Pochopitelně to bylo vyvoláno mou noční můrou, jednoho člověka bych nechtěla potkat ani za boha a právě sen mne postavil proti němu a já nemohla dělat nic. Reálně bychom se asi zmlátili navzájem, přičemž já bych byla první, kdo by dal ránu. Jsem agresivní mrcha a mám to tak. Žádná éterická bytost, jak si o mně myslel jeden, co jsem s ním chodila.

Začalo to tím, že jsem skočila z okna do oblak a padala a padala až jsem dopadla na zem. Dopadla jsem vedle školy. Byl tam nedodělaný kus krajnice a já tam začala hrabat až jsem vyhrabala antický poklad (inspirace Liškou). Bylo to nádherné nacházet všechny ty krásné věci, ale bylo jich tolik, že jsem si nechala zavolat školáky, aby udělali zeď, aby nikdo nemohl nic ukrást, protože bylo jasné, že to jsou věci za miliony.

V první chvíli jsem si myslela, že si to odvezu domů a pak to rozprodám, ale nakonec bylo jasné, že přijet ke škole s náklaďákem, začít hrabat v začátku kopce, na kterém byla škola postavená a odnášet desítky antických věcí, to by bylo nápadné, tak jsem se rozhodla, že věc předám muzeu a státu, jak praví zákon. Nakonec 10% z ceny pokladu je dost na mé zabezpečení.

Pak nastala přestávka v podobě vědomí a činnosti v domácnosti. Následoval sen navazující.

Potkala jsem ho a nemohla nic dělat. Pro Peruna, to nemá moje podvědomí nic jiného na práci než mě stavět do takových pozic? Pravda, předtím mi spadla kompletní zeď ze vstupní strany mého rodného domu. Pak teprve jsem ho potkala a to jsem ani nevěděla, že má s sebou takovou ideální ženu. Provokace? Promluvila jsem s ním a část té zdi, přímo nad vstupem a u vstupu se opravila. Nakonec se dům opravil celý. Ve zkratce celé.

Sny mají tedy funkci kompenzační. Tedy – jednu z funkcí. Napovídají co je v nepořádku a jak to opravit. Teď nemyslím konkrétně zeď mého rodného domu, ale sny obecně. Ta zeď byla určitým signálem, co dělat v dané situaci. Doufám jenom, že to nebyl sen věštecký, protože pak bych si pravila: „Jenom ho nezabít!“

Pochopila jsem také funkci snů vzhledem ke své svobodě. Já si totiž užívám svobody hlavně ve snech. Zajímavé, že mi to došlo až teď. Pořád říkám, že je pro mne důležitá svoboda, tj. mít možnost odejít kdy chci kam chci a na jak dlouho chci a to bez upozornění a bez vysvětlování. Reálně to nedělám často, myslím, že za ty čtyři roky jsem to udělala asi pětkrát. Ale ve snu to dělám pořád. Slézám skalní soutěsky dolů k jezeru na písečnou pláž a jdu si bez prádla zaplavat v jezeru čistém a modrém. Mám dokonce svou trasu, kterou dělám v noci tak jednou do týdne, kdy si jdu zaplavat po slezení takového kopce. Chodím k moři, jedu na jachtě, sjedu řeku na kanoi až k Rusku… Dělám doslova kaskadérské kousky, závodím, létám do vesmíru, létám nad zemí a to docela běžně. Prostě jsem naprosto svobodná.

Sny mají také funkci náhledu na situaci, ve které se nacházím. Varují nebo říkají, co dál.

Prostě bez snů bych plnohodnotně nežila. Ti lidé, kteří si sny nepamatují, o hodně přicházejí.